pondělí 31. března 2008

Rakouskem křížem krážem

Oblíbil jsem si rakouské IVAO VFR tours. Díky alpskému prostředí je rozmanitost zaručena, hledání trasy mezi alpskými velikány, pátrání po údolích, kudy bych se mohl se svým beechcraftem protáhnout zase o kousek blíže cíli. Nedávno ale získalo toto polétání zcela nový rozměr. Zakoupil jsem Ultimate Terrain Europe : X .

Myslím, že nemá smysl sem psát nějakou pseudorecenzi na UTE. Těch je na internetu mraky. Také nebudu dělat reklamu jen rakouské VFR tour. Sama o sobě nic moc. Dohromady s UTE ale přináší neskutečně jiné polétání, než doposud. Mě, jako milovníka Rakouska, jeho krajiny, lidí (ta němčina je trošku srážející, ale překousne se..) a prostředí, jakožto velkého znalce rakouských sjezdovek, s čímž se pojí i vcelku obsáhlá znalost místopisu, zcela uchvátila.

Ale od slov k činům. Rakouská toura má jeden háček. Neomezuje se totiž jen na letiště, které jsou Flight simulatoru známé. Neomezuje se ani na letiště, které mají na internetu válející se scenerku, a tzn. do Flight simulatoru přidatelné. Ne. Rakouská tour prostě vzala reálná letiště a pilote snaž se. Touto větou si také obhajuji sérii obrázků, kdesi dále v textu.

Inu, máme tedy dvě místa, mezi kterými se potřebujeme virtuálně přepravit. Nejprve je nutné zjistit, kudy vlastně máme letět, nějakou mapu, nejlépe v internetové podobě, která zvládá alespoň základní routing. Po chvíli hledání jsem objevil Super věc. Tato mapa totiž graficky znázorňuje velmi pobobně, jako GPSka ve Flight simulatoru. Navigace je tak o hodně snažší a dokonce zobrazí výšky, autmaticky jak v metrech, tak pro nás důležitějších stopách.



Pro náš ukázkový let jsem vybral leg č.4 LOIK - LOKL , Kufstein - Lienz. Po krátkém shlédnutí mapy výše, nahlédnutí do google maps, která umí také dokonale vytáhnout řeky, na jejichž přesnost se lze také spolehnout, vyrážíme z Kufsteinu směr jih. Je to úplně o něčem jiném, než sledovat fialovou čáru v GPSce. Oči neustále těkají mezi mapou v GPS, mapou v prohlížeči, sledují směr letu a odhadují pozici. Prozatím sledujeme údolí, mířící z Kufsteinu na Sankt Johann, pás hor v pozadí je Nationalpark Hohe Tauern, někde tam je i Gross Glockner, nejvyšší hora Rakouska. Ta ale není náš cíl.

Stále sleduji polohu silnic pode mnou, hledám větší město, již výše zmíněný St.Johann. Nakonec ale měním prvotní plán. Hory po pravé ruce se neukázaly tak vysoké, jak jsem si myslel, našel jsem si tedy v mapě jezero Zeller See, a hurá do Zell am See, známého to horského střediska. Po pár minutách se za zalesněným kopcem skutečně objevuje hledané údolí. Monstrózní hora v pozadí je Kitzsteinhorn, místo, kde jsme byli několikrát na dovolené lyžovat, ale také místo, na kterém 11.11.2000 tragicky uhořelo 155 lidí v dnes již neexistující podzemní lanovce.

V Kaprunu, městečku pod Kitzsteinhornem, se nachází vlastivědné muzeum Rakouska, přímo v objektu místní vodní elektrárny. Tato nenápadná stavbička v údolí používá pro výrobu elekřiny samospád vodní masy, kterou bere ze dvou přehradních nádrží nad sebou. Tyto nádrže jsou skvělým orientačním bodem, využijeme je pro náš další let a někde v jejich místech se snad také lépe dostaneme přes hřeben, potřebujeme totiž dále na jih. Na obrázku níže vidíme právě ony nádrže.

Čeká nás nejtěžší kus cesty. Vyšplhat s beechem do výšky přes 8000 feetů a dostat se na druhou stranu kopce. Tam najít koryto potoka Tauernbach, který nás dovede zpátky do civilizace. Všechno se podařilo lépe než výborně, sice jsme dali motorům pěkně zabrat, každopádně hora byla pokořena, říčka nalezena a pokračovali jsme (konečně) směrem dolů.



Pak již bylo vše dílem okamžiku a pohody. Říčka se změnila v řeku, údolí se rozšířilo a na obzoru se objevilo krásné panorama masivu hory Regenstein. Pokračovali jsme údolím doleva a po pěti minutách letu dorazili nad Lienz, cíl naší dnešní cesty.

A nyní se dostávám asi k jedinému zádrhelu rakouské VFR tour. jak jsem psal, mnoho letišt v simulátoru vůbec není, musí se tedy takto složitě (přesto však nádherně) hledat. Také není kam přistát. Posledním úkolem je tedy najít nějaké místo, kde se dá sednout a nerozmlátit se o stromky, domy, nespadnout do řeky a nezapíchnout se do skály. Ideální jsou silnice. A tak i my jsme našli rovný úsek cesty a na něj úspěšně dosedli.



Tak.. Co napsat závěrem ? Nic. Obrázek si musí udělat každý svůj. Pro mne je Ultimate terrain úchvatným zpestřením simulátorového létání a využití papírových autoatlasů v simu již není jen záležitost fikce. Zkuste to, myslím, že neprohloupíte. Při dnešních kurzech eura a dolaru se to vyplatí jako nikdy předtím.

pondělí 10. března 2008

Co jsem to zas provedl..

Tentokrát fakt nebudete tušit. Jen modří vědí.. Inu, možná spíš modrá, viď, Hranostajátko ?

Já vím, asi to byla chyba..nejdřív mluvit, a pak jednat. Možná nechat některé věci plavat. Ale to prostě nejde. Je to strašná křivda, vůči Tobě, není to fér, nemělo se to stát. I když kdyby se to nestalo, neměl bych nejmenší šanci být s Tebou. A tak je to strašně komplikované viď..

Každopádně teď jsi moje a já budu hájit Tvoje zájmy a budu se bít za Tebe, jakkoliv nejvíce to půjde, víš, miláčku ? A některé "kamarády" prostě nemusím vystát, co myslíš ? Já vím, mně se nic nestalo, jenomže jsme pár a tak se to tak nějak stírá a hlavně spojuje. Tak to tedy vidím já, moje kočičko. Miluju Tě. Pusu. B.

čtvrtek 6. března 2008

Povídka slunečně-modrého dne

Je tomu již nějaký ten pátek, více než dva roky, co jsem potkal jednoho dobrého přítele. Známe se již dlouho, předlouho, ještě z předškolních let. Pavel, jeho jméno, ale pro kamarády vždycky jen Forrest. Byl to člověk upřímmný, milý, žádnou legraci nikdy nezkazil. Navzdory tomu, neměl příliš přátel. Byl uzavřený, přemýšlivý. Jen málokdy jej člověk viděl skutečně se smát, jen málokdy jsem jej zažil hýřit, tancovat, skákat radostí. Chápal věci tak, jak přišly, dokázal se poprat a zase pokračoval svým vlastním způsobem. Forrest Gump, tak vznikla jeho přezdívka. Vždy ochotný pomoci, v případě dobrovolné práce stál v první řadě. Neviděl jsem jej snad nikdy pořádně zaklít. Někdy, jako by byl z jiného světa.

Neměl děvče, alespoň co já vím. Kolem jeho osoby se v pravidelných intervalech motalo velké množství slečen vší možné krásy, ale bylo to jen zmámené kroužení teoretických nápadnic, které chtěly jen ukousnout ze slávy, přivlastnit si část jeho já, moci si hrdě vykračovat po jeho boku.

Cestoval jsem takhle jednou ráno do školní lavice, narvaný autobus se pomalu šoural v každodenní zácpě. Držet se jediné tyče v okolí tak, abych se neslušně neotíral alespoň o jedno bujné poprsí přítomných dam a také tak, abych nedal příležitost pánovi, svírající ušmudlaný kapesník, otřít si svůj nos do mého rukávu, který byl v určité pozici této akci ideálně připraven, byl nadlidský výkon. Nějaká paní s kočárkem, domáhajíc se vstupu do autobusu, mi v ten moment přišla jako nejlepší vtip. na úkor mého prostoru byl kočárek vtlačen do směsi lidí, a okamžitě pohlcen. stál jsem, nosem se téměř dotýkaje vodnatého obličeje smrkajícího pána, přemýšleje, kolik času asi potřebuje kapénková infekce.

"Ahoj Borku, copak si nepamatuješ?" Známý hlas se ozval za zády a já se prudce otočil, jak jen to bylo v reálných silách sardinky v oleji s batohem na zádech. Nikoho jsem však nezahlédl. "Tam nahoře mne nehledej, tam mne již nikdo nikdy nenajde", pokračoval známý hlas. V největších obavách jsem sklopil oči na dětský kočárek. "Forreste, to...to ne.." Z invalidního vozíku na mne koukaly dvě smutné oči, ovšem úsměv, hraničící se šibalstvím, dával obličeji zvláštní a pro mne tak známý, nezapomenutelný výraz. "Nekoukej tak na mne, příteli, nebo si ještě budu myslet, že jsem se v Tobě spletl," zaznělo opět ze smutně - veselé tváře. "Já, promiň, Pavle, ahoj, jak se máš?" Ta otázka mi přišla stejně tak nemožná, jako celá situace přede mnou. "Já se mám fajn, vždycky se mám fajn. Jo a tohle je Zdenka. Zdenko, Borek, známe se ještě ze základní školy, Borku, Zdenka, má přítelkyně." "Ahoj," povídám nádherné slečně, která jakoby nepatřila do tohoto autobusového mikrosvěta. Nějakým záhadným způsobem dokázala vzodrovat mase lidí, stála přímá a čistýma očima se mi zahleděla do mých, trochu rozpačitých. "Musí to být víla, ne, víla ne, elfka," pomyslel jsem si. "Starý brachu," ozvalo se najednou,"vidím, že v některých směrech bychom si zcela rozuměli." "Jé, promiň, já, jsem zcela u vytržení." "Co myslíš, miláčku, co kdybychom dnes procházku vyměnili za posezení s mým starým přítelem? Borku, myslím, že bych Ti měl co vyprávět pokud máš čas a pokud o to stojíš. Dlouho, předlouho jsme spolu nemluvili, bať, již pár let tomu bude." Představa, že sedím na přednášce s hlavou v geologii a někde venku je člověk,starý přítel, kterého nějaká příhoda připoutala na invalidní vozík, mne děsila. "Vlastně jsi nedovedu představit, že bych Tě měl teď opustit, díky za ten nápad, tvé pozvání samozřejmě přijímám." "Výborně, má milovaná, pojedeme tam, jako vždy."

Příjemná hospůdka dala velmi rychle zapomenout na veškerou tlačenici v přeplněném autobuse. Bylo dopoledne, několik málo hostů sedělo roztroušeně ve velké místnosti. "Ahoj Milane, jako vždy prosím, a jedno černé pivečko pro mého kamaráda." "Dneska je vás, koukám, víc," opáčil vrchní vesele, a rázem nám na stole přistály objednané nápoje. Rád jsem se napil oroseného půllitru.

"Myslím, že to nebudeme déle protahovat, stejně by ses nakonec zeptal, viď? Co myslíš, proč je mladý člověk, který ještě nedávno žil jen svůj život, nemontoval se do cizích a užíval si přítomnosti nádherné slečny, kterou miluje, proč myslíš, že tvrdě dopadl na dno invalidního vozíku?" Bylo mi těžko. Nevěděl jsem, jestli je mu dobře, jestli chce mluvit o svém neštěstí, nebo nechce, vlastně bych byl nejradši utekl, ač jsme sotva dosedli. Utekl, vidíš, a to on taky nemůže.. "Pokud Ti to není nepříjemné, rád si poslechnu Tvůj příběh, příteli, hodláš-li mi jej vypravovat a cítíš se na to", zvolil jsem diplomatickou odpověď a čekal. "Vidíš, další, který se bojí i cizího osudu, miláčku", pronesl ke Zdeňce, ale v jeho očích nebylo pohrdání, spíše smutné pochopení.

"Kdy jsme se naposledy viděli ? Na konci střední školy ? Ne, já myslím, že je to již mnohem déle, ale vidíš, pamatuji si, jaké pivko máš rád", začal Pavel vyprávět svůj příběh. "Pamatuješ si na mne ? Byl jsem prchlivý blázen, pod maskou introverta, ale vše nebylo tak růžové, jak se zdálo. Dostudoval jsem s výbornými známkami. Ale to nestačí, nestačí to proti vrtkavému osudu, který je nám vepsán do duší již dávno, dávno před našim narozením. Měl jsem všechno, jak říkám. Maturitu, přítelkyni, peníze. Studium na vysoké škole mělo být hračkou, pokračovat v otcových šlépějích také. Neměl jsem žádné "problémy", které trápí vrstevníky. Však jsi to také viděl, viď", smutně pokýval hlavou. Přemýšlel jsem nad koncem střední školy, že by se ta maska plachého hocha přeci jen mísila s hrdostí, pýchou ? Ne, tomu jsem nechtěl věřit. "Je to tak, můj starý brachu, vidím Ti na očích, o čem přemýšlíš. Nebyl jsem ten pan dokonalý, za koho mne pokládali. Chybělo mi štěstí, chybělo mi milování, chyběla mi ruka, kterou mohu chytit a hřát ji, chyběla mi...Zdenka."

"Změnil jsem se. Vše najednou jakoby šlo stranou, škola, práce, ona byla moje jediná. Ne, neříkej, že je to tak špatně. Není, je to tak úplně správně. Vždyť jsi stejný jako já. Když miluješ, tak úplně. Totální láska, tak tomu říkám." Chvilku jsem přemýšlel, kde se vzaly tyto informace o mně, ale vzhledem k jejich absolutní pravdivosti, neznatelně jsem pokýval hlavou. Pavel se usmál. "Byl to jako blesk z čistého nebe, ale v tom nejnádhernějším slova smyslu. Chtěl jsem být s ní, stále jen s ní. Nešlo to, každý ví, že to nejde. Já po tom toužil a dělal cokoliv pro minutu s mojí láskou. Doprovázel ji až před vchody do práce, nenechal ji chodit večerními ulicemi, srazy s kamarády jsem protrpěl doma, měl jsem strach." Zase jsem jen pokýval hlavou, teď už o dost nápadněji."Když měla být venku do noci, byl jsem poblíž, tak, abych mohl kdykoliv zasáhnout, kdyby se něco semlelo. Já vím, miláčku," obrátil se náhle ke své přenádherné přítelkyni,"bylo toho asi až moc.

"Ale nepovolil jsem, nechtěl jsem. Tušil jsem něco, nevím co, cíil jsem divné mravenčení v zátylku, strach se stupňoval. Ale nic se nedělo, byl stále klid, Zdenka začala být nervózní z mých divných nálad a jakési neochotě pouštět ji ven. Věř mi, Borku, kdybych toho tenkrát nechal, třeba by to vše dopadlo úplně jinak..." Začal jsem mít divoké podazření, tak strašnou bolest jsem již dlouho nepociťoval a z hrůzou jsem věděl, kam Pavel míří, ač jsem si to nechtěl připustit. "A tak jsem byl prostě neoblomný. Vydržel jsem téměř rozchody, i díky tomu, že jsi tak úžasná, má lásko." Tuto větu doprovodil polibkem na tvář své přítelkyně. ´

"Bylo to právě pátého března, datum, které nezapomenu nadosmrti. Byla studená, mrtvá noc. Zdenka slavila se svými kamarádkami jakési výročí a já byl také na malé akci s přáteli. Zkončila o něco dříve, a tak jsem se rozhodl projet se po městě, nafotit nějaké obrázky, najít hezké perspektivy. Však to znáš viď, také přeci fotíš." Přikývnout jsem tentokrát již úplně zapomněl. "Zdenka nebyla právě nadšená z mého čekání, vždycky by mě raději viděla v posteli, klidně spícího do dalšího rána. Jenomže to já neumím, nedokázal bych usnout, nedokázal bych si ani lehnout. Zkusil jsem to. Chodil jsem dvě hodiny po pokoji v kruhu. A to jsem si myslel, že je to jen komiksová pověra." Měl jsem se zasmát ? Ne, na to nebyla právě vhodná příležitost..

"Čekal jsem tedy venku a pomalu brouzdal městem. BLížila se dohodnutá hodina setkání a já se vydal směrem k ní. Bylo ovšem dílem náhody, že jsem se protentokrát opozdil. Již pár bloků před místem, kde jsme se měli setkat, jsem slyšel nějaký křik, obhroublé výrazy v drsných hlasech a pláč. Proboha. Ten nejhorší a nejsmutnější pláč, jaký kdy uslyším. Nic tak strašného jsem v životě neslyšel. Zdenko, lásko, já jsem selhal ! Běžel jsem tak, jako nikdy, nevnímal jsem okolí, jen jsem křičel a běžel, vidíš, vlastně naposledy, ve svém životě."

"Ani nevím, co bylo pak. Vidím krev, křik, rány a nářek. Po těch mnoha letech slyším sirény sanitek. Vidím nemocniční pokoj. Vidím rodiče nad mojí postelí, měli ve tvářích zoufalství. Nevěděl jsem proč, ještě jsem nevěděl, co se stalo.."

Mírně jsem se ohlédl po hospodě. Lidí přibylo, blížil se čas oběda. Nikdo neposlouchal. Nějaký týpek na stole vedle hrál hada na svém mobilu. Pronikavé "kník" rozezvučelo lokál s každým úspěšným ulovením kuličky.

"Od té doby už jsem nikdy nechodil. Někdo mne uhodil do hlavy a poškodil mozek, nevím, nerozumím tomu a asi ani nechci. Víš, pro někoho je to tragédie. Mnoho lidí kolem to vnímá jako konec světa, ale nejsou to oni, kdo sedí na tomhle vozejčku. Jsem to já. Ne, prosím, nechci další slova lítosti. Nechci, abys mne litoval. Bylo to přeci rozhodnutí mého srdce, a to se přeci nemýlí. Jak by mohlo ? Doprovází nás celý život, může se zmýlit jen jednou, a to pak zemřeme."

"Poslouchej pozorně, milý příteli, já dělal to, za čím mne táhlo srdce a dopadlo to tak, jak nyní vidíš. Ale jsem šťastný, opravdu jsem. Smyslem života je možná člověk sám, ale jeho náplní je to, co Ti říká srdce."

Zvedl jsem se od stolu a pomalu odešel. Byl nádherný, slunečně modrý den..

pondělí 3. března 2008

Jedna spontánní

Zapříčíněná okolnostmi..

Není třeba příliš píle,
chovati se ušlechtile
i když to nebude milé,
slyš báseň o jedné "víle".

Jak v nížině velká voda,
její kecy, to je soda !
Jako fakt to chování,
vážně někdy k nasrání :) .

Kolik jí je, osm roků ?
Fakt ne více, furt jsem v šoku,
Co na ní ti lidi vidí ?
Šáhnout na ni, fakt se stydím.

Dochází mi invence,
na básnění, sláva !
Už vím, co bude na konci.
Kráva, Kráva, Kráva !