1. Prolog
Má práce přináší i světlé chvilky. Tou nejsvětlejší bývají služební cesty, mnohdy velmi rozmanité, do zajímavých míst, se zajímavým programem. A taková čekala i na mě...
Je to již nějaký pátek, když jsme se dozvěděli, že nás čeká velmi důležitá návštěva, řekněme "The Highest Staff." Protože tento THS je výhradně z Ameriky, bylo rozhodnuto poslat mne letecky na dva dny za moře, tam vyjednat s bůhví kým bůhví co, a pak se zase vrátit. Je to zajímavé, ale sám dva dny na cestách...nevím, nelákalo mě to tolik, jako druhá alternativa...Přišla s ní paradoxně Helča, ač nemá často světlé okamžiky, tenhle se jí povedl. Vídeň, autem, večeře, povídání..."a vezmi si s sebou někoho, kdo hezky vypadá, ať uděláš dojem". Bylo rozhodnuto ! Kašlu na Ameriku, Helča se ráda proletí. A já vím, koho vzít, abychom udělali ten nejdokonalejší dojem. Tedy Hranostajátko udělá dojem, já ne.
Pár drobných problémů, mírně hektické dva dny před odjezdem, trocha vlastních šibalských plánů řešených mírně podpultově. Vypadalo to nádherně...a nádherně to i dopadlo. Nádherně zajímavě.
Ve středu kolem půlnoci jsem usínal s pocitem organizačně naprosto vyčerpán, ale šťastný, s pocitem "ono to ty bláho možná půjde". Nu, uvidíme, jestli jsem schopen takového úkolu. Oprava. Jestli JSME schopni takového úkolu. Vysláni na misi, přivézt klienta pro naši firmu, udělat světové firmě ještě světovější jméno. Jsme nejlepší z nejlepších!! Wau ! Měl jsem tendence složit agitační písničku a mávat firemními vlajkami. Ale nejsem přeci jen blázen...
2. Cestou necestou...
Odjezd naplánovaný na minutky přesně, ráno v 06:30 jsem vyrážel na chatu přezout pneumatiky na letní, ojezdit zimní by byla škoda. V půl desáté jsem dorazil zpět do Prahy, ukrutně rychle zabalil a vyrazil do práce pro poslední pokyny,
nějaké dokumenty kvůli chystané večeři. První průšvih, Helča nikde, předání dokumentů se komplikuje. (To, že je nad Atlantikem na cestě do Ameriky nějak nikdo nevěděl, paradoxně kromě Hranostajátka. Mě to ani nenapadlo. Co dodat, je geniální...). Kolem dvanácté vyzvedám zlatíčko před "školou", řítíme se k ní domů, narozdíl ode mě je perfektně připravená z dřívějška, takže je to rychlovka. Ještě nabrat benzín za levno u Makra a hurá na jiho-východ.
Určité obavy z možných komplikací vzaly za své, po pár prvních minutách cesty, po pár prvních taktech Těžkých Pokondrů jsem konečně získal pocit, že je vše v pořádku. Cesta utíkala krásně, žádné kolony, žádné problémy. Asfalt mi sviští pod koly, kličkuji mezi výmoly (jojo, "Dé jednička" se sice lepší, ale pořád nic moc), řítím se jako drak však vždycky jen tak, jak předpisy mi dovolí (no dobrá, 180 se taky může, ne ? ). Hodinka patnáct do Brna. No není to špatný. Asi jsme se hodně těšili.
Mikulov, hraniční přechod, nás přivítal o hodinku později, krásné to městečko s nádherným okolím a přírodou. Ale stejně si pamatujeme spíše lysohlávky, v té době...:o)
Několik povinných telefonů rodičům, že jsme v pořádku, telefon do práce, zařídit směny a může začít ta pravá exotika !! Byl jsem docela vykoukaný, přeci jen, vstával jsem brzy a nařídil už moc, dálnice dá zabrat. A tak jsem po chvilce přemlouvání posadil Hranostajátko za volant a vyrazili jsme přes hraniční přechod. Asi jsme působili velmi seriozním dojmem (no jistě, aby taky ne, my dva...), protože ani jeden celník neměl tendenci dělat "problémy", podívali se na mě, na nádhernou řidičku, rozzářili se a ležérním gestem nás vpustili do Rakouska :o)
Ti z vás, co častěji vyrážejí do zahraničí, especially právě do Rakouska, mi dají jistě za pravdu v jedné věci. Pamatuji si, ještě jako malý hošík, že vyjet za hranice "od nás" byl šok. Jako když vyjedete ze skládky do "normálního světa". Bohužel, tato hranice je stále patrná, i když musím uznat, že se rozdíl pomalu, ale opravdu velmi pomalu zmenšuje. Nicméně stejně, najednou máte pocit, že je všude čisto a uklizeno. Nenarazíte na oprýskaný dům, na neuklizenou zahradu, v příkopech se neválí pytle s odpadky, pneumatiky a nefunkční ledničky. Ještě si asi neumíme tolik vážit okolí, přitom je to tak jednoduché...(co nutí kuřáky odhazovat "vajgly" na zem, ležérním způsobem na něm dvakrát otočit nohou a ještě se u toho tvářit jako největší king ? ).
Hranostajátko se řítilo krásnou silničkou směrem na Vídeň, já pospával, pokoukával a vše vypadalo nádherně. Cesta kolem větrných elektráren, které synchroně blikají, utíkala rychle, autíčko spokojeně pobrukovalo a Pokondři vyřvávali své hity.
3. Vídeň
Vídeň. Vjedete do ní, ani nevíte jak. Krása Prahy spočívá v rozmanitosti a členitosti. To Vídni chybí, ač je to mé oblíbené město, geograficky je to malinko nudná placka na Dunaji. A tak nejdříve je pole, a pak najednou Vídeň, žádný nádherný pohled na město před vjezdem do něj se nekoná. Čas vyndat mapu. A zorientovat se. Trošku to trvalo, malinko... Hranostajátko najelo na dálnici a řítili jsme se bůhvíkam do centra a směr prozatím odhadovali instinktem poštovního holuba.
Mimochodem, když jsem se po příjezdu do Prahy díval ještě jednou a pořádně na stránky ÖAMTC (rakouské ÚAMK), zjistil jsem, že kolem Vídně neexistuje nic jako bezplatný vstup na dálnici, co známe z Prahy. Takže kdykoliv jsme byli na dálnici, měli jsme mít známku. Byli jsme na ni často. Ještě, že jsme to nevěděli :o).
V Mikulově koupená mapa rotovala za strany na stranu, horečně jsem hledal, kde to asi tak můžeme být. Každá větší křižovatka byla hoptropácká loterie, mohli jsme si třeba házet kostkou, kam že pojedeme. A najednou, kde se vzala, tu se vzala, zácpa.
"Zlatíčko, už víš, kde jsme ?"
"Ne, miláčku, ještě ne..."
Žetóóóón, ach ungh och och žetóóón, zažívají Miloš s Romanem orgasmus nad automatem na bůhví co. Přes slzy smíchu nevidím na mapu.
"Franz Josef Kai, miláčku, to jsem tu sakra někde viděl..."
"A co to je, zlatíčko ?"
"Já nevím, ale jsme na tom..."
Nejdůležitějším orientačním prvkem Vídně jsou řeky. Najdete tam tři hlavní. První je Dunaj. Tu nepřehlídnete. Garantuji. Pak je Dunajský kanál. Protéká centrem, je užší a řekněme přívětivější. A pak je tam Vídeň. Potůček, zovící se stejně jako město, ve kterém se nachází. Takový užší Botič. Celou cestu jsem nedokázal pochopit, jak je možné, že tam, kde jsem si myslel, že jsme, neteče žádná z těchto řek, ale vedle nás byla už asi 5 kilometrů typická náplavka.
"Lásko, fakt je tam voda? Není to třeba metro...?"
"Míšo, prosímtě..."
"No jo, mlčím."
Přes všechny komplikace, jsme se nakonec se slávou našli, říčka po levici byla opravdu říčkou, Franz Josef Kai existuje i na mapě a naše cesta konečně získala rozměr cesty k cíli. A hlavně jsem konečně byl s mapou k něčemu. Když už jsme u toho, Hranostajátko opravdu překvapuje na každém kroku. Příjemně. Vyzná se v mapě, umí v ní číst a dokonce jí to i baví. Úžasná holčička. A je skvělá plánovačka, ale o tom až dále...
3. Hotel Radlinger
Ještě několik odboček, pečlivé hlídání cesty ku letišti, v reálu i v mapě jsme se přibližovali cíli naší cesty, hotelu Radlinger, ve vesnici Himberg-Pellendorf, kousek od Swechatu, vídeňského letiště. Hranostajátko za volantem, já za mapou, sledujeme cedulky, objíždíme kruhový objezd s horou uprostřed, až nakonec narazíme na šipku k hotelu. Je zajímavě zastrčen na kraji vísky.
Příjemná mladá rodinka nás přivítala vřele, potvrdili rezervačku, ukázali útulný pokoj. Jsme doma !
Následovaly typické úkony nadšených cestovatelů, tzn. prošmejdit celý byteček, zhodnotit výhled, pohodlí, komfort. Vše na úrovni, příjemný pokojík, dvě postele vedle sebe (píšu schválně, rozdíl oproti dvěma postelím a "letištěm" je nasnadě. Jde právě o tu odpornou, tlačící, nepohodlnou prohlubeň uprostřed, kam zapadneš ani nevíš jak, právě v tu nejnevhodnější chvíli. Grrr...). Sprchový koutek, WC, umyvadlo, zrcadlo, sušák na ručníky. Prostě typická hotelová koupelna. Odpadkový koš included.
Hluk domova. Letadla. Zase bydlíme v ose runwaye. Jako doma. V Praze oba prakticky přímo pod ILS rwy 31 LKPR, tady zase těsně vedle ILS rwy 11 LOWW. Věřím, že Ti, co nejsou zvyklí, mohou mít prakticky s nepřestávajícím hlukem přelétajících letadel problémy, my, zvyklí, to bereme jako příjemné zpestření. Ani jsme to nevnímali. Naopak, všimli jsme si, až když to přestalo :o).
Další veselostí hotýlku byly vstupní dveře do pokojů. Časy klíčů jsou definitivně pryč, na scénu přicházejí vstupní karty. Stačí přiložit, ozve se "píp píp", rozsvítí zelená a dveře jsou otevřeny. S touhle kartičkou jsme zažili několik nepříjemných chvilek, bůhvíproč se totiž stalo, že ještě před zelenou se rozsvítilo světýlko červené a dveře se neotevřely. Stačilo počkat ještě několik sekund a bylo to, jenomže než jsme na to přišli... Připadal jsem si jako totální blb. Bezradně stojím, přikládám kartičku a ta mrcha klika, jako by se smála. "Pííííííp" - červená. Huš. Nechci Tě. Tak znovu. "Píííííp" - červená. Jsem blázen ? Že bych zapomněl číslo pokoje ? To není možný přeci.V totálním zblbnutí jsem v noci při pendlování mezi autem a pokojem, z důvodu hledání mapy, zkusil i pokoj vedle, neúspěšně.
4. První párkové intermezzo
Vybalit, osprchovat (kdybyste jen viděli, jak to Hranostajátku sluší...), připravit se na večeři. Mírně nás znepokojovalo, že již asi 2 hodiny nemáme žádné zprávy o chystané večerní akci, nikdo nevolá, lidé, kterým se snažíme volat my, neberou telefony, nebo jsou vypnuti. Ale protože pořád jedeme podle plánu, Hranostajátko ze sebe udělalo za krátký čas před zrcadlem princeznu. Fakt. Něco tak krásného jsem dlouho neviděl a moc se těším, až zase uvidím. Pořád žádné zprávy...
Setmělo se. Odbila devátá hodina a porád nic. Někde je chyba, to už víme. Ale zjistit kde, to už nedokážeme, všichni nás ignorují. Příjemně jsme strávili večer až do cca půl dvanácté, kdy jsme již celou akci odpískali. "Něco se stalo", nevíme co, každopádně my jsme byli připraveni. Ale co teď... Hranostajátku nebylo moc dobře, nejrozumější by asi bylo zůstat v pelechu, hřát se a usnout, nicméně nakonec jsme se nějakým zázračným způsobem dohodli, že vyrazíme na párek :o). Přesněji Frankfurter. Kam ? To je jedno, ve Vídni prakticky nic jiného nejedí, takže je k dostání na každém rohu...
Ještě chvilka vyhrabávání se z teplých pelíšků, obléci do "civilu" (je neoblečení domácí oblečení ? ... :o) ) a vyrazit. Následovalo zběsilé pobíhání mezi autem a pokojem z důvodu hledání mapy, protože vyrazit bez ní by byla asi trošku hoňka. Na druhou stranu věřím, že Zuzanka měla již nyní v hlavě nascannovanou kompletně celou Vídeň i s přilehlými vesnicemi a veškeré geografické body...
Mírně promrzlí, nastavili jsme klimošku na příjemných pár stupňů a vyrazili do nočních ulic. Nejeli jsme podle mapy, jeli jsme podle cedulí. Překvapující bylo, že "Centrum" směřovalo do stále zapadlejších a zapadlejších silniček, vůbec jsem chvilkama netušil, kde vlastně jsem (všimněte si, že píšu v jednotném čísle...). Nakonec jsme se ovšem vymotali na bůhvíjakou dálnici, z dálnice na silnici ála pravobřežní komunikace, kolem Dunajského kanálu, přesně na opačné straně, než jsme se hledali cestou tam.Zaparkovali jsme na volném místě v ulici bůhvíjakého jména, důležité bylo si ten název zapamatovat, což se nám asi povedlo, auto jsme našli i cestou zpět. Důležité bylo, že jsme byli kousek od dómu sv. Štěpána, takže vlastně kousíček od "středu" města, i když ve Vídni to tak úplně neplatí. Pravda - ani v Praze nejste na Pražském hradě vlastně v centru.
Kde nic, tu nic... noční Vídeň neexistuje. Malé hospůdky s dobrou náladou ? Noční život ? Otevřené stánky s hamburgery a Frankfurtery ? BLázníš ? Kde by se to vzalo... Všude jen tma, ticho, když už skupinka lidí, tak ožralých na mol a nebo dost otravných. A do toho my, hledající párek :o). V prvním stánku se nám něco nelíbilo, možná cena, možná zápach, možná prodavač, nevím, každopádně z nějakého důvodu jsme se rozhodli pokračovat ještě kousek dál. Procházeli jsme potemnělými hlavními ulicemi (dokážete si představit Václavské náměstí, naprosto bez lidí, všechno zavřené a tmavé..) a hledali stánek s párky. Až se nakonec poštěstilo. V jedné zapadlé uličce jsme si objednali 2x Frankfurter, bohužel, vinou asi nedorozumění, či špatné interpretace jsme dostali 2x párek v rohlíku. Hmm... veselé, nu což, najedeni jsme, hurá najít autíčko a zpátky 15 kilometrů do hotýlku a do postýlky. Stálo to za to ? Nevíme, ale asi jo... :o)
Dále už to bylo krátké a jednoduché. Jako staří vídeňáci jsme se propletli ulicemi, najeli na dálnici, sjeli na správném sjezdu (i když úplně jisti jsme si nebyli ani teď), Hranostajátko nebylo úplně v pořádku a několikrát během cesty usnulo. Naštěstí jsem řídil já :o), i když únava mne také docela zmáhala. Byl jsem opravdu rád, když jsme vystoupili z auta, doklopýtali do pokoje (další minisouboj se zámkem), ještě rychlá sprcha a spinkat.Náročný den. Moc. Krásnou dobrou noc...
5. Guten Morgen Wien
Ani nevím, jak moc rychle jsme usnuli, každopádně několikrát jsem se za noci probudil a fascinovaně poslouchal Hranostajátka žvatlavě roztomilé noční projevy. Nikdy není moc rozumět, co říká, jen sem tam slovíčko, ale přál bych vám to slyšet, je to opravdu moc fajn. Vstal jsem ku podivu tomu všemu velmi brzy, již cca v půl sedmé jsem nemohl usnout. Tak jsem si dal rychlou studenou spršku na probuzení a opět zalehl :). Byl jsem rád, že Zuzanka ještě spí, potřebuje to jako sůl, přeci jen byla nemocná a já nechtěl, aby se celý den trápila. Snad se to nakonec podařilo.
Šupky hupky z pelechů,umýt a vyčistit chrup, krátká ranní rozcvička (no dobře, přeháním...) a hurá na snídani. Byla v ceně. Dva větší stoly pokryty všemožnými snídaňovitými pokrmy, jogurty, vajíčka, chléb, housky, sýry, šunky, salámy, čaj ovocný, čaj černý, pomerančový džus... Najedli jsme se na snídani velmi slušně, dokonce se mi povedlo přemluvit Zuzku o kolečko salámu navíc :o). Já si ze snídaně vybavuji mé malé extempore se zvláštní termoskou na horkou vodu, chvilku jsem zkoumal prazvláštní systém, než mi bylo porazeno "jak na to". Ještě jeden jogurtík a hurá na pokoj (kartový zámek již nekladl sebemenší odpor), balit. Moc se nám nechtělo, tak jsme se trošku loudali, plánovali trasu, kudy a kam, na co se ve Vídni chceme podívat, co vynechat, jak se tam dostaneme, kudy nejlépe z města ven, a jak to vlastně časově postíháme. Nakonec jsme ale opravdu zbalili, zkontrolovali pokojík, rozloučili se, nacpali věci do auta, zaplatili příjemné mladé rodince a slíbili brzký návrat :o). Také v něj doufám...
6. Gasometer City - náš geniální plán
Vyrazili jsme autíčkem opět do centra Vídně, ovšem chviličku po výjezdu nás uchvátilo startující letadlo a rozhodli jsme se - zkusíme mrknout na letiště, jestli tam není nějaký pěkný plácek na alespoň chvilkovou čumendu. Bohužel, na neznámém letišti toho moc nevykoukáte, chtělo by to větší domácí přípravu, a tak jsme spíše bezradně zakroužili letištěm a vyrazili zpět do Vídně. Cíl první - Gasometer City, aneb přestavěné plynové rezervoáry. Všimli jsme si jich již několikrát, já si vzpomněl na vyprávění svého kamaráda Sykiho, jak úžasné stavby to jsou. Najít je na mapě nebyl pro Hranostajátko absolutně žádný problém, bez sebemenšího zaváhání nás dovedla přímo před. Ale co s autem ? Kde zaparkovat ? Ještě nejsme ani v nejmenším v centru a provoz je již neskutečný. A v tu chvíli nám padlo do očí P+R parkoviště, přímo pod jednou z nádrží. To je ono ! Kašleme na auto, za 2,70 Euro na den ho nezaparkujete ani v Praze. A město si rozhodně více užijeme, budeme-li se dopravovat MHD.
Najít místečko, jedno z posledních, nebyl vůbec žádný problém, úkol pamatovat si číslo a patro stání jsem raději přenechal Zuzance. Ta se také s precizností sobě vlastní vrhla na prodejní automat jízdenek, mno a za nedlouho poté jsme drželi v ruce dvě kartičky, celkem za 10 Euro, opravňující nás k jízdě po Vídni, odkudkoliv, kamkoliv, po celý den. Paráda. Vzhůru do Prateru.
Orientace ve Vídeňském metru není složitá, je to dost podobné jak v Praze, pár linek, které se kříží na několika přestupních stanicích. Zajímavostí je, že se na každé stanici hlásí veškeré linky, na které se dá přestoupit, nejen metro, ale také tramvaj a tuším, že i vybrané autobusové spoje. Chvilku mi trvalo zorientovat se ve žvatlání rozhlasu, ale pak jsem již vcelku bez problémů rozumněl. Ale stejně jsem rozumět nepotřeboval. Měl jsem s sebou nejkrásnější navigátorku na světě. Hranostajátko pojalo úkol protáhnout nás Vídní jako zodpovědnou činnost, byla zahloubána do mapy a s pečlivostí sobě vlastní a zájmem o věc jsme se bez potíží pohybovali nad i pod zemí Vídně. Jeden přestup - stanice Praterstein, vystupovat a vzhůru na povrch.
Na Prater jsem se moc těšil. Naposledy jsem zde byl s rodinou, ale to může být klidně už 10 let zpátky, pravděpodobně to bude ještě více. Pamatuji si jen vodní atrakci, kterou jsme také dnes nalezli, a potom hystericky stresujícího hada - skluzavku, kterou jsem ze strachu letos raději nehledal :o). Procházeli jsme se parkem, obdivovali žaludky odvážlivců na létajících atrakcích všeho druhu a pomalu dostávali hlad. Frankfurter ? Jasná volba, druhý pokus...
Ani nás tolik nepřekvapila cena, prostě se to nesmí přepočítávat. Spíš, že to byl zase error. Já vlastně ani nevím proč, protože jsem vůbec netušil, jakouže to chuť a úpravu párečku vlastně hledáme, ale prostě to opět nebylo ono. A tak jsme si ještě zavdali obrovským pytlem cukrové vaty, já dostal přednášku o využití prostoru plic a vyrazili jsme dále. Byla by škoda alespoň nějakou atrakci nevyzkoušet, rozhodli jsme se pro ruské kolo, vypadalo klidně a mohl by z něho být hezký výhled. A opravdu, stálo to za to. Výhled krásný, po druhém kolečku se Hranostajátko přestalo křečovitě držet střední tyče a ztratilo hysterický výraz v obličeji. Fotit se moc nedalo, z takového pohled a ještě v pohybu toho člověk moc nenafotí, ale snažili jsme se a nějaké fotečky aj vyšly. Ještě třetí a čtvrté kolečko a je tu konečná - vystupovat. Díky za klidný let.
7. Schönnbrunn und Mariahilfer Strasse
Protože nás tlačil čas, opustili jsme stejnou cestou brány Prateru a vrátili se na Praterstein, s vizí dopravit se do Schönnbrunnu Schnellbahnem, což je něco jako "panťák", jen hezčí. Jenže bohužel, buď jsme neporozuměli jízdnímu řádu, nebo to nemají zase tak vychytané, protože čekat na spoj přes hodinu se nám opravdu něchtělo. I vrátili jsme se opět do U-krtka a vyrazili napříč Vídní. Jeden přestup, šupky hupky na "zelenou" a zanedlouho vystupujeme na stanici, prozaicky pojmenované Schönnbrunn :o).
Prvním mým pocitem bylo zvláštní rozčarování. Vždyť jsme pořád ve městě. Ošklivé domy, široká silnice a nekonečné proudy aut. Po nějakém zámku ani památky, vůbec mi do toho prostředí nepasoval. Nedokázal jsem si představit, že to, co znám z fotek, je někde tady. Vydali jsme se tedy "s davem" a já očekával asi zázrak. Mno a přišel. Opravdu, nevím, kde se vzal, tu se vzal, impozantní zámek, trochu přísného pohledu, ale byl tam. Opravdu nevím, jak se jej podařilo takhle zastrčit a ukrýt, vždyť jen jeho park, zahrady a stavby kolem něho jsou neuvěřitelně rozlehlé. Věřte ale tomu, že dokážete být 50 metrů od Schonnbrunnu a nikdy byste neřekli, že "tady někde je...".
Je 14.května, píšu tenhle článek už hoodně dlouho, miláček je na zkoušce, dost protahuje a já tu trnu, jak to dopadlo, čas pokračovat v psaní a trošku se uklidnit...
Procházeli jsme pomalu nádhernými zahradami a užívali si každičkou chviličku procházky, fotili umělěcké fotečky, pózovali sami sobě. Počasí vyšlo nádherně, slunce, teplo "akorát". Zahrady jsou obrovské, impozantní. Nakonec jsme vylezli na jakousi hlavní třídu a pomalu došli až k obrovské fontáně, kde jsme z důvodu časových zvolili reverse point a pomalý návrat k zámku a na metro, směr centrum. Ještě vyblejsknout reklamu na žvýkačku :o) a vzhůru na další cestu. Před zámeckými branami nám však padla do oka tramvaj. Krátké studium mapky MHD, rychlé rozhodnutí a změna plánované trasy - vezměme to tramvají, měla by stavět přímo na začátku Mariahilfer Strasse. Stařičký tramvajový vůz dorazil po chvilce, oproti prvotnímu studiu plánu nebyla sice konečná "tamhle hnedka za rohem", ale projížděli jsme po krásné tramvajové trati, v parcích a ulicích, až jsme nakonec doputovali na konec, tedy na konečnou. Tuším Westbahnhof.
Vystoupili jsme a vrhli se do víru nakupování = opět pouze papání. Na párek jsme, přes můj velký nátlak, už neměli chuť, a tak jsme zkusili pizzu. Dobrý, velký kousek, velmi chutný. Probíjeli jsme se pomalu zaplněnou ulicí, přešli tři stanice metra, dlouhatánská třída se pomalu svažovala z kopečka. Celou dobu jsme vlastně pátrali po nějakém obchodním domě, kde Hranostajátko kdysi s rodinou někdy pobývalo, nakupovalo a papalo. M2li jsme stejnou vizi, leč hledaný objekt jsme nedokázali přesně identifikovat, prostě jsme ho nenašli. Chviličku zdržení nás stál jen vykutálený krámek s kabelkami, který sice na bízel "vše za X Eur", nicméně na každé kabelce bylo stejně napsáno, že "Zrovna tenhle kus je ale za X+Y Eur." Co dělat, pokračujeme dále.
A teď to začne být mazec. Na konci Mariahilfer Strasse je jakýsi "shluk historicky cenných staveb, nakukuji do mapy a studuji, kolem čeho jsme to vlastně šli.
Tak že bych to konečně dopsal ? Kurňa, nešáhl jsem na to snad 14 dní. Bylo moc práce a hlavně jiné starosti. Tak směle do dalšího pokračování. Mám pocit, že by to šlo vydat jako brožurka, je to šíleně dlouhý už... :o)
Do mapy jsem nakonec nenakoukl, budu si holt vymýšlet. Nejprve jsme hledali WC. A kafe. Zaběhli jsme do jakéhosi podloubí do kavárničky, ale rychle vyběhli ven. Nezaujala. Pokračovali jsme směrem ku radnici, ale nedošli až k ní, zahnuli jsme doprava, přímo pod sochu takocé větší, tlustší, sedící paní. Světe div se, byla to Marie Terezie. Jojo, to je ta, která nás povinně usadila do školních lavic. Další cesta vedla "direct Hofburg" , na chvíli jsme zastavili na jakémsi pomníku, nafotili panoramatické obrázky a pokračovali na to vytoužené kafe :)
Objevili jsme úžasnou kavárničku, s teráskou, tulipánky na stole, příjemná obsluha. Usadili se a pátrali po WC. Nakonec nalezeno ve vinném sklépku pod prodejnou, kolem vín, dolů po točitém schodišti, vpravo kolem baru a tam vám již číšník ukáže...
Dvakrát kapučino, tuším, kousek za tři eura ? Nebo tak nějak to stálo, každopádně bylo to moc dobré a moc luxusní. Je ovšem nemilou pravdou, že se nám podařil jiný renonc, a tato kavárnička v něm má své prsty. Těsně před tím, jsme totiž koupili pohledy. Mojí babičce na Besednou, Zuzce domů a šéfový do Lucerny. Protože jsme neměli tužku, napsali jsme je již v té trafice a do kavárny přišli jen s pytlíčkem pohledů. Škoda, odešli jsme bez něho. To jsme ovšem ještě netušili...
Čas se nám krátí. Z kavárny pokračujeme již přímo na metro, náhodou se pohybujeme po místech, kde jsme byli již včera v noci. Nastupujeme do metra směr Gasometer a hurá domů... Ještě nakoupit. Ještě hodit pohledy. Kde sakra jsou. No tak, vždyť jsem je přeci dával do batohu !! Nebo ne ? Nebo... nevím :o(. Asi opravdu ne. Nechal jsem je ležet na stolku v té kavárně. Bílá obálka a bílý stolek. Ach jo... Takže hurá znovu na metro a do centra. Zkusíme je ještě zachránit. Hranostajátko si připravilo německou větičku, já jen smutně koukal. Nebylo to k ničemu platné. Obálka se vyhodila, jen co jsme odešli. No jo no, dá se to pochopit. Bylo to zlé. Sehnat pohledy znovu by nebyl žádný problém, ale pohled se sachr dortem, to už chce ve Vídni kumšt. Odbila šestá hodina a krámky začaly pomalu zavírat. K vzteku ! Proběhli jsme snad patery tabáky, novinové stánky, ale nikde nic. Vypadalo to moc krizově. Ale nakonec se přeci jen zadařilo. Pohled s dortem úspěšně sehnán ! Vidíš, lásko, říkal jsem to :o). A tys mi již moc nevěřila, viď ? Já vím, chápu...
Znovu vyplnit a znovu nalepit. SPolupracovali jsme na lepení nad poštovní schránkou nad jedním z bývalých plynových rezervoárů, polévali známky vodou a plácali na pohledy. Úspěšně je hodili do schnránky a oddychli si. Pohledy zachráněny, to bude doma radosti !!!
Autíčko poslušně čekalo v garáži. Nasedli jsme, zaplatili 1,75 Eur za denní parkování. Nashledanou, milá Vídni, snad se ještě někdy vrátíme ! Určitě se ještě vrátíme !
Cesta ubíhala pomalu. Pokondři vyhrávali opět parodované písně, větrné elektrárny se líně točily ve větru a synchrnonně blikaly, varujíc zbloudilá letadla před jejich lopatkami. Hraniční přechod překračujeme stejně snadno, jako cestou tam. Jsme doma. Na mikulovské pumpě nabíjím telefon, voláme domů, zvěstujeme, že jsme v pořádku. Nápad vrátit jim mapu zavrhuji před vyřčením, asi by ji nechtěli zpátky a asi by ji hlavně nechtěli zpětně vyplatit :o). Koordinujeme fotbalové dresy. Po mírném zmatku se domlouváme na pozdní večerní příjezd a razíme ještě směrem od Prahy, k Uhereskému Hradišti. Vše proběhlo v naprostém pořádku, peníze a dresy, z ručky do ručky.
Tak a teď jen na dálnici a co nejrychleji domů. Je moc pozdě. Stavěli jsme se cestou na polévku a jídlo. Dálniční motorest, ale jídlo se docela dalo. Spěchali jsme. Hranostajátko chvilku řídilo, já si na moment odpočinul a pak to dotáhl až na Velkou Ohradu.
A to je opravdu vše, přátelé. Kdo to dočetl až sem, musí mít opravdu pevné nervy a svatou trpělivost. Snad se to trošku líbilo. Za dva dny vyrážíme na Slovensko, už se nemohu dočkat. Hranostajátko moje, díky moc za krásný víkend s Tebou, bylo to nádherné, moc jsem si užil naši první společnou "dovolenou". Nemohu se dočkat další. Slovensko, Řecko... kdekoliv, kde budeme spolu, bude krásně.
Konec
