Najděte mi..

...smysl života, prosím...

Jsem úplně obyčejný "mladý muž" , je mi něco přes dvacet, jsem normálně vysoký, nikterak moc hubený, ale obézním bych se nenazval. Mám přítelkyni, úžasného človíčka, kterému se mohu se vším svěřit, který mě podrží v nejtěžších chvílích a naopak je radostí pro mne, podržet ji nad vodou ve "dnech blbec".

Hezký úvod, že ? Jen škoda, pravda to již není. Tedy takhle. Jsem stále mladý muž, nepřibral jsem, naopak dost výrazně zhubnul. Přítelkyni už nemám. Rozešli jsme se chvilku před Vánoci, respektive byl jsem rozejit, najednou se objevil ON a já byl třetí. Tak jsem se sebral a odešel smutnou cestičkou domů. S odstupem času se na tento rozchod koukám spíše jako na nevyhnutelné zlo, které by stejně přišlo a protože jsem odešel s hlavou vztyčenou (to nekoresponduje s předchozím odstavcem, já vím, ale říkat si to mohu, každopádně jsem za to nemohl), není důvod nad tím vícero přemýšlet.

Letadla mne učarovala, i když se mě již dvakrát pokusila zabít, stejně je miluju. Poprvé jsem seděl ve špatnou dobu na špatném místě, které se nakonec ukázalo jako nejšťastnější místo na světě. Kamarád,sedící o 30 centimetrů více vlevo, zemřel. Já vyvázl s jednou operací a pár dny v nemocnici. Také jsem toužil po piloťáku. A nebyl jsem na špatné cestě. Jenže první let všechno změnil. Věděl jsem, že nepřežijeme. 15 minut plachtění, bez možnosti cokoliv udělat. Tak jsme jen tak seděli. Mobilem jsem volal jedinému človíčkovi. Nepromítl se mi před obličejem celý život, jak se vypráví (sice se to vždycky pojí s nějakou tragédií, ale fakt bych to chtěl někdy zažít, jak to asi vypadá), ale v mém srdci zůstala jen jedna nevyřčená věta, jediná maličkost, kterou jsem si nechtěl nechat navždy pro sebe. Maličkost, o které jsem myslel, že ji nikdy udělat nedokážu. Nakonec to šlo...

Jsem spokojeně pracující občan. Školu jsem přerušil, nebavila mě. Mám ale dveře otevřené, začne-li mě někdy děsivě štvát, že nemám před jménem bc. či třeba ing. , vrátím se a dokončím ji. Problém to asi nebude, prospíval jsem docela slušně. Byl jsem typický příklad líného studenta. Studijní úsilí pro mne znamená usilovně přemýšlet, kde vyšetřit trochu času na mimoškolní činnost. Se známkami č. 3 máme vřelý vztah. Já je mám rád, a ony nemají tendenci metamorfovat do čtyřek, což je, ke zděšení středoškolských studentů, známka rovna pětce.

Abych se vrátil, mám dvě práce. Jednu na "plný úvazek" a jednu "brigádu". Někdy je to malinko mazec postíhat, moc se nevyspím, ale obě práce tíhnou k letectví, obě mě neskutečně baví a za nic na světě bych neměnil. Jsem slušně placený, ale nepřeháním to s utrácením, vlastně jsem docela šetrný k penězům.

Začínám na sebe pět chválu, to je moc špatné. Máj podobný problém jako pan profesor Nejedlý. Asociacemi doputovávám do míst, které se zcela vymykají tomu, kam jsem se chtěl na začátku propracovat. Odpovídá to mé teorii o "psaní beze přemýšlení", ale čtenáře to mate, musím se krotit. A hlavně bych se k tomu podstatnému nikdy nedostal, a to jsem již napsal tolik.

Mám v hlavě zmatek. Obrovský zmatek a nevím, jak z něho ven. Chtěl bych znát řešení, chtěl bych vědět, na čem jsem a co bude dál. Ale bojím se to vědět. Bojím se, co by bylo, kdybych to věděl. Takhle mohu pouze tušit, a i když je to tušení špatné, není to definitivní a pořád je naděje. Ale ubližuju, mám pocit, že jsem na obtíž, že kdybych tu nebyl, nebo si dal dohromady správné souvislosti, zalezl potichu do koutka, ve kterém jsem docela úspěšně přežíval posledních 5 let, bylo by vše jednodušší. Být rozumný, být rozumný, být rozumný.... ani nevím, co to sousloví už znamená. Nevím, jak se chovat, co dělat, nevím...nevím vlastně vůbec nic. A je to těžké, strašně těžké.

Už bych nedokázal žít jen sám pro sebe. To nejde. Když se podívám zpátky, je to vlastně krásně nalinkované. Nejprve žijeme sami pro sebe, snažíme se prosadit mezi kamarády, ve školce, ve škole, být "jednička".
Ale postupem času přijde něco jiného. Pocit, že jsou kolem lidé, na kterých mi záleží, za které bych se postavil, dávat jim najevo, že se lze spolehnout na třeba bezvýznamného, leč stále ještě spojence ve všech chvílích, hlavně těch špatných. A také dělat radost. Můžu si koupit asi cokoliv, když to bude něco, co jsem již dlouho chtěl, budu z toho mít velkou radost. Ale dávat radost jiným, to je to, po čem toužím, to je to, co mi asi nejvíce chybí.... Můžu cokoliv, dovedu splnit každičké přání, a plnit je budu, cokoliv na očích uvidím. Víš, Hranostajátko, strašně moc bych Tě chtěl vidět šťastnou...

Vražedný vtip

Znáte to... Jsou vtipy špatné, pohoršující, nad kterým se smát je spíše k pláči. Pak jsou vtipy lepší, k pousmání, na chvilku pobaví. A pak jsou vtipy dobré. Dobrý vtip poznáte snadno. Po prvním přečtení máte pocit, že tohle prostě nesmíte nikdy zapomenout. Přečtete si jej dvakrát, třikrát. A pořád se nemůžete přestat hystericky řehtat. Vražedný vtip. Monthy Python, znáte ? :)

Tak takové vtipy mám nejraději, asi jako každý. Nepotkávám je často, ale když se náhodou sejdeme, je to tedy zážitek. Právě s takovým vtípky a žertíky, bych se tu rád sem tam pochlubil. Ne pravidelně, když budu chtít. A když to bude opravdu nářez :-)

Z historie :

Američtí archeologové nalezli v Nevadské poušti v hloubce 10 metrů, která odpovídá stáří přibližně 15 000 let, měděný drát. Z čehož usoudili, že již před 15 000 lety existoval v Americe telefon.
Jejich ruští kolegové kopali u Moskvy do hloubky 20 metrů, která odpovídá stáří cca 30 000 let a nenalezli zhola nic. A tak došli k závěru, že již před 30 000 lety existovalo v Rusku bezdrátové spojení.

Tak tedy ano...

Založil jsem blog. Říkám si proč, stejně sem zabrousí jen pár lidiček, a třeba si ani nebudou chtít přečíst výplod hranostají hlavičky. Ale já píšu rád. Uvolňuje to myšlenky, dává prostor pro fantazii, psaním unikám z nevšední reality do nevšednějšího světa mých tajuplných myšlenek, přání, stížností, nápadů...
Není to těžké. Prostě si sednu a píšu. Nepřemýšlím dopředu, jen píšu. Slovíčko za slovíčkem, tvořím věty, odstace, statě textu, jak mě napadne. Hraju si s textem. Vymýšlím nové formulace. A utíkám pryč, utíkám někam, kde je hezky, někam, kde je všechno takové, jako si chceme představovat v nejkrásnějších snech.
Zkuste to, uvidíte.

Díky moc, Toníku, opravdu to pomáhá...