Aneb nahlédnutí pod pokličku geneze...
Jak dlouho dokáže člověk před okolím tajit svoji existenci na blogu, který dává veřejně na obdiv na všemožných fórech, ať spojených s letectvím, metroježděním, tancováním, inu a teď nově i na Facebooku, tlamoknize, ksichtoknize, chcete-li? Nakonec moc dlouho ne, takže proč se konečně nerozhoupat a nejít ven s pravdou, která je teď už stejně passé a nic se nestane? To bylo totiž tak...
Jeli jsme, tenkrát ještě s bývalou Drahou (podle tohoto vzoru - trochu Ti zvedneme návštěvnost) odkudsi kamsi a řešili zajímavou debatu stran přebíhajících koček přes silnici těsně před autem. Ne, žádnou jsme nesrazili, ale konverzace šla asi v duchu: "Já: krásná kočička mourovatá" "Ona: Ne, to je hranostaj""Já: Ne, kočka""Ona: Hranostaj!""Já: Ano miláčku, je to hranostaj". A tím jednak vznikl nápad říkat kočkám hranostajové, který nám pak docela dlouho vydržel, také vznikl nápad říkat bývalé Drahé Hranostajátko. A také nakonec vznikl název tohoto blogu a pseudonym, pod kterým zde publikuji.
Vidíte, není na tom vůbec nic zajímavého, prostě normální nápad. Tak a teď ještě co jsem vlastně zač. Většina lidi, pokud sem zabrousí, tak asi stejně tuší, ale pokud ne, tak se prostě profláknu zcela. Je to prosté, jsem Rozšafín Ctibum.
středa 29. září 2010
Kterak se (ne)vychovávají světlušky a kterak jsou rodiče neskuteční pitomci
Aneb mám chuť něco napsat. Ale nevím moc co, a tak píšu, co mě zrovna napadne...
A začnu tím nejaktuálnějším. Před pár dny jsem se byl opět podívat do míst, kde jsem ještě před několika lety trávil nejoblíbenější části prázdnin - u Toužimi, na Střele, na téhle louce, na táboře 162. oddílu modřanských skautů.
Teď, tentokráte s 75. oddílem, jsem měl šanci se na ona místa podívat znovu. Bohužel, zklamala mne práce, a tak jsem, nakonec naštěstí, neodjížděl se zbytkem skupinky v brzkém odpoledni autobusem, ale cestoval jsem po vlastní ose, do Bochova, o téměř tři hodiny později. Shoda náhod tomu chtěla, že mým dříve vyraženým kolegům a kamarádům se velmi špatně vedlo, spoje nenavazovaly, nebo nejely, nebo je nenašli, nevím. Každopádně jsme se v třičtvrtě na devět večer, za tmy, sešli v Bochově, 8 kilometrů pochodu na tábořiště, nás 5 dospělých a 5 zcela nových světlušek - skautího potěru ženského, akorátně nastoupivší do prvních tříd základních škol. Přišel nápad - přespíme na hradě Hartenštejně, nějak tam ten přístřešek už postavíme, a ráno vyrazíme směrem Kozlov (po našem Kozomín) a na tábořiště.
Asi při nás stáli všichni svatí. Asi jsme měli prostě z pr..kliku. Hradní věž totiž už nevypadá tak, jako na obrázcích v odkaze, ale je vylepšena o luxusní ložnici pro 10 unavených skautíků. Co bych napínal. Strávili jsme zde nakonec všechny tři dny, v pátek v noci začalo lejt a do nedělního odjezdu nepřestalo. Při představě pěti promočených nezkušených dětí jsme rozhodli zůstat a udělali jsme moc dobře. Problém byl ovšem dvojí. Jednak na hradu nebyla voda. A druhak - na hradě nebyl vymyšlený program. Ještě bych rád upřesnil svoji roli - byl jsem pozván jako kytarista a zpěvák, společně s Liškou, sobotní večer byl vymezen zpěvu s jasným cílem - rozezpívat světlušky.
--- Přístavek na Hartenštejnské věži aneb luxusní ložnice ---
Trochu moc jsem se rozepsal úvodem. Tak a teď k tomu podstatnému. Programem byl pověřen bratr Šikula. Dle Raka dokonce programový vedoucí skautské mládeže. A ač nerad kopu do "vlastních" řad, musím v tomto případě ostře vystoupit proti tomu, co se za ty tři dny na hradě Hartenštejnském dělo. Pět absolutně nezkušených holčiček, poprvé na jakékoliv výpravě, vypotácelo se z ne zrovna nadšenými výrazy z autobusu, v devět hodin večer, zima jak v psírně. Batohy zabaleny systémem "maminka to zabalila a já to unesu, kdybych se strhala". Vyrazili jsme směr Hartenštejn, přeci jen, je to nějaký ten kilometr chůze. Dorazili jsme, objevili ten poklad stran otevřené novostavby věže, nastěhovali se tam a brzy usnuli. K večeři bylo "co dům dal", kupodivu s sebou holky tahaly mnoho chlebů se salámem, skleněné lahve plné všerůzných pitiv..chjo..
--- A takhle to vypadá uvnitř, za "ondřejovým křížem" z trámků se schovává Liška ---
Tak a teď konečně pojďme k jádru pudla. Ve věku sedmi, osmi let, se nemůže dělat program stylem, který na hradě probíhal. Holky neměly vůbec žádné zkušenosti s čímkoliv, co se po nich chtělo. A pod tím si představte skutečně úplně všechno ("Holky - čistit zuby!" "A jaaak?" "Mno normálně, jako doma." "Ale tady není umyvadlo...") . A tak bych mohl pokračovat. Ne, kašlu na to, rozmyslel jsem si to. Nehodlám plivat do vlastních řad. Jen si myslím, že v tomto věku je důležitá motivace, nikoliv myšlení. Stavění přístřešku těmto dětem nic nedá. Musí si hrát. Musí je to bavit. Jinak se na to vykašlou a půjdou jinam. Snažil jsem se o to celou dobu, vymýšlet věci, které by děti bavily a nejen poučovaly. Snad to bylo dobré. A snad i bratr Šikula vymyslí do příště něco lepšího. Protože tak, jak to bylo, by to asi nešlo.
--- Výhled z věžky na protější stranu hradu. Vlevo vpředu dřevěným záklopem zakrytá studna a před ní vstup do sklepa, kryté jeskyňky, kde jsme nakonec i vařili a uchovávali "suché" dřevo ---
Můj poslední odstavec bude patřit rodičům ratolestní, které s námi jedou na výpravu. Chápu starost o děti. Ale už nechápu to, že nejsou schopni naslouchat pokynům, prosbám a požadavkům vedoucích, které s nimi ještě před odjezdem dětí ve svém volném čase uspořádají schůzku a vše proberou. Nedovedu si představit, že bych i v tomto případě šel tvrdě proti jejich doporučení. Jak jinak lze chápat to, že při kontrole batohů najdeme plesnivé chleby se salámem, které maminka zabalí dítěti "na cestu zpátky" a schová hluboko do batohu. Jak jinak lze chápat, že pod položkou "láhev pití na den, minimálně 1 litr" najdeme 0,5 l Coca Coly. Jakto, že když se ví, že je zajištěno jídlo na celou výpravu a jediným požadavkem je svačina na cestu tam, najdeme nakonec tolik jídla, že bychom z toho dokázali žít týden a ještě by zbylo? Kdybych do tohoto měl co říct, rodiče bych nechal vytahovat ony plesnivé kousky z batohů, rozpadlé kusy sušenek ze svetrů, spacáků a ponožek. Rodiče selhávají ve své roli a to zcela programově. Dětem totálně chybí základní slušné vychování co se týče chování s dospělými lidmi, nejen s těmi cizími, jako průvodčí ve vlaku, autobuse, prodavačka v obchodě, číšník v restauraci, ale i s těmi známými, svými vedoucími. Kde je schopnost poděkovat, poprosit, pozdravit? Proč nám rodiče kazí práci naprosto neschopnými rozhodnutími a naopak nepomáhají tam, kde by měli? Tohle se musí změnit..
Abych ale nekončil tak nevesele. Z těch pěti dětí, které jsem mohl poznat v těchto tří dnech, rostou ze tří z nich naprosto úžasné holky, které budou, dle mého, schopny konkurovat těm holkám, které jsem ve svých skautských rolích poznal téměř od malička. Myška, Klíště, Jeskyňka, Klára, Kristýna a omlouvám se všem, na které jsem zapomněl...to všechno byly holky, které dokázaly prodat to, co jsme jim dali a odvděčit se tím nejlepším možným způsobem. Teď jsou z nich slečny, na které je člověk tak malinko hrdý, že byl, byť třeba malým kolečkem, v soukolí výchovy.
P.S. Přečetl jsem si Zuzky příspěvek na blogu. A jsem neskutečně překvapen...
P.P.S. Těžko říct, jestli někdy něco někdy třeba ano, ale přes první odpor bych teď do Plzně jezdil strašně, strašně rád :). A jen pár vyvolených bude vědět proč..
A začnu tím nejaktuálnějším. Před pár dny jsem se byl opět podívat do míst, kde jsem ještě před několika lety trávil nejoblíbenější části prázdnin - u Toužimi, na Střele, na téhle louce, na táboře 162. oddílu modřanských skautů.
Teď, tentokráte s 75. oddílem, jsem měl šanci se na ona místa podívat znovu. Bohužel, zklamala mne práce, a tak jsem, nakonec naštěstí, neodjížděl se zbytkem skupinky v brzkém odpoledni autobusem, ale cestoval jsem po vlastní ose, do Bochova, o téměř tři hodiny později. Shoda náhod tomu chtěla, že mým dříve vyraženým kolegům a kamarádům se velmi špatně vedlo, spoje nenavazovaly, nebo nejely, nebo je nenašli, nevím. Každopádně jsme se v třičtvrtě na devět večer, za tmy, sešli v Bochově, 8 kilometrů pochodu na tábořiště, nás 5 dospělých a 5 zcela nových světlušek - skautího potěru ženského, akorátně nastoupivší do prvních tříd základních škol. Přišel nápad - přespíme na hradě Hartenštejně, nějak tam ten přístřešek už postavíme, a ráno vyrazíme směrem Kozlov (po našem Kozomín) a na tábořiště.
Asi při nás stáli všichni svatí. Asi jsme měli prostě z pr..kliku. Hradní věž totiž už nevypadá tak, jako na obrázcích v odkaze, ale je vylepšena o luxusní ložnici pro 10 unavených skautíků. Co bych napínal. Strávili jsme zde nakonec všechny tři dny, v pátek v noci začalo lejt a do nedělního odjezdu nepřestalo. Při představě pěti promočených nezkušených dětí jsme rozhodli zůstat a udělali jsme moc dobře. Problém byl ovšem dvojí. Jednak na hradu nebyla voda. A druhak - na hradě nebyl vymyšlený program. Ještě bych rád upřesnil svoji roli - byl jsem pozván jako kytarista a zpěvák, společně s Liškou, sobotní večer byl vymezen zpěvu s jasným cílem - rozezpívat světlušky.
--- Přístavek na Hartenštejnské věži aneb luxusní ložnice ---
Trochu moc jsem se rozepsal úvodem. Tak a teď k tomu podstatnému. Programem byl pověřen bratr Šikula. Dle Raka dokonce programový vedoucí skautské mládeže. A ač nerad kopu do "vlastních" řad, musím v tomto případě ostře vystoupit proti tomu, co se za ty tři dny na hradě Hartenštejnském dělo. Pět absolutně nezkušených holčiček, poprvé na jakékoliv výpravě, vypotácelo se z ne zrovna nadšenými výrazy z autobusu, v devět hodin večer, zima jak v psírně. Batohy zabaleny systémem "maminka to zabalila a já to unesu, kdybych se strhala". Vyrazili jsme směr Hartenštejn, přeci jen, je to nějaký ten kilometr chůze. Dorazili jsme, objevili ten poklad stran otevřené novostavby věže, nastěhovali se tam a brzy usnuli. K večeři bylo "co dům dal", kupodivu s sebou holky tahaly mnoho chlebů se salámem, skleněné lahve plné všerůzných pitiv..chjo..
--- A takhle to vypadá uvnitř, za "ondřejovým křížem" z trámků se schovává Liška ---
Tak a teď konečně pojďme k jádru pudla. Ve věku sedmi, osmi let, se nemůže dělat program stylem, který na hradě probíhal. Holky neměly vůbec žádné zkušenosti s čímkoliv, co se po nich chtělo. A pod tím si představte skutečně úplně všechno ("Holky - čistit zuby!" "A jaaak?" "Mno normálně, jako doma." "Ale tady není umyvadlo...") . A tak bych mohl pokračovat. Ne, kašlu na to, rozmyslel jsem si to. Nehodlám plivat do vlastních řad. Jen si myslím, že v tomto věku je důležitá motivace, nikoliv myšlení. Stavění přístřešku těmto dětem nic nedá. Musí si hrát. Musí je to bavit. Jinak se na to vykašlou a půjdou jinam. Snažil jsem se o to celou dobu, vymýšlet věci, které by děti bavily a nejen poučovaly. Snad to bylo dobré. A snad i bratr Šikula vymyslí do příště něco lepšího. Protože tak, jak to bylo, by to asi nešlo.
--- Výhled z věžky na protější stranu hradu. Vlevo vpředu dřevěným záklopem zakrytá studna a před ní vstup do sklepa, kryté jeskyňky, kde jsme nakonec i vařili a uchovávali "suché" dřevo ---
Můj poslední odstavec bude patřit rodičům ratolestní, které s námi jedou na výpravu. Chápu starost o děti. Ale už nechápu to, že nejsou schopni naslouchat pokynům, prosbám a požadavkům vedoucích, které s nimi ještě před odjezdem dětí ve svém volném čase uspořádají schůzku a vše proberou. Nedovedu si představit, že bych i v tomto případě šel tvrdě proti jejich doporučení. Jak jinak lze chápat to, že při kontrole batohů najdeme plesnivé chleby se salámem, které maminka zabalí dítěti "na cestu zpátky" a schová hluboko do batohu. Jak jinak lze chápat, že pod položkou "láhev pití na den, minimálně 1 litr" najdeme 0,5 l Coca Coly. Jakto, že když se ví, že je zajištěno jídlo na celou výpravu a jediným požadavkem je svačina na cestu tam, najdeme nakonec tolik jídla, že bychom z toho dokázali žít týden a ještě by zbylo? Kdybych do tohoto měl co říct, rodiče bych nechal vytahovat ony plesnivé kousky z batohů, rozpadlé kusy sušenek ze svetrů, spacáků a ponožek. Rodiče selhávají ve své roli a to zcela programově. Dětem totálně chybí základní slušné vychování co se týče chování s dospělými lidmi, nejen s těmi cizími, jako průvodčí ve vlaku, autobuse, prodavačka v obchodě, číšník v restauraci, ale i s těmi známými, svými vedoucími. Kde je schopnost poděkovat, poprosit, pozdravit? Proč nám rodiče kazí práci naprosto neschopnými rozhodnutími a naopak nepomáhají tam, kde by měli? Tohle se musí změnit..
Abych ale nekončil tak nevesele. Z těch pěti dětí, které jsem mohl poznat v těchto tří dnech, rostou ze tří z nich naprosto úžasné holky, které budou, dle mého, schopny konkurovat těm holkám, které jsem ve svých skautských rolích poznal téměř od malička. Myška, Klíště, Jeskyňka, Klára, Kristýna a omlouvám se všem, na které jsem zapomněl...to všechno byly holky, které dokázaly prodat to, co jsme jim dali a odvděčit se tím nejlepším možným způsobem. Teď jsou z nich slečny, na které je člověk tak malinko hrdý, že byl, byť třeba malým kolečkem, v soukolí výchovy.
P.S. Přečetl jsem si Zuzky příspěvek na blogu. A jsem neskutečně překvapen...
P.P.S. Těžko říct, jestli někdy něco někdy třeba ano, ale přes první odpor bych teď do Plzně jezdil strašně, strašně rád :). A jen pár vyvolených bude vědět proč..
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)