A začnu tím nejaktuálnějším. Před pár dny jsem se byl opět podívat do míst, kde jsem ještě před několika lety trávil nejoblíbenější části prázdnin - u Toužimi, na Střele, na téhle louce, na táboře 162. oddílu modřanských skautů.
Teď, tentokráte s 75. oddílem, jsem měl šanci se na ona místa podívat znovu. Bohužel, zklamala mne práce, a tak jsem, nakonec naštěstí, neodjížděl se zbytkem skupinky v brzkém odpoledni autobusem, ale cestoval jsem po vlastní ose, do Bochova, o téměř tři hodiny později. Shoda náhod tomu chtěla, že mým dříve vyraženým kolegům a kamarádům se velmi špatně vedlo, spoje nenavazovaly, nebo nejely, nebo je nenašli, nevím. Každopádně jsme se v třičtvrtě na devět večer, za tmy, sešli v Bochově, 8 kilometrů pochodu na tábořiště, nás 5 dospělých a 5 zcela nových světlušek - skautího potěru ženského, akorátně nastoupivší do prvních tříd základních škol. Přišel nápad - přespíme na hradě Hartenštejně, nějak tam ten přístřešek už postavíme, a ráno vyrazíme směrem Kozlov (po našem Kozomín) a na tábořiště.
Asi při nás stáli všichni svatí. Asi jsme měli prostě z pr..kliku. Hradní věž totiž už nevypadá tak, jako na obrázcích v odkaze, ale je vylepšena o luxusní ložnici pro 10 unavených skautíků. Co bych napínal. Strávili jsme zde nakonec všechny tři dny, v pátek v noci začalo lejt a do nedělního odjezdu nepřestalo. Při představě pěti promočených nezkušených dětí jsme rozhodli zůstat a udělali jsme moc dobře. Problém byl ovšem dvojí. Jednak na hradu nebyla voda. A druhak - na hradě nebyl vymyšlený program. Ještě bych rád upřesnil svoji roli - byl jsem pozván jako kytarista a zpěvák, společně s Liškou, sobotní večer byl vymezen zpěvu s jasným cílem - rozezpívat světlušky.
--- Přístavek na Hartenštejnské věži aneb luxusní ložnice ---
Trochu moc jsem se rozepsal úvodem. Tak a teď k tomu podstatnému. Programem byl pověřen bratr Šikula. Dle Raka dokonce programový vedoucí skautské mládeže. A ač nerad kopu do "vlastních" řad, musím v tomto případě ostře vystoupit proti tomu, co se za ty tři dny na hradě Hartenštejnském dělo. Pět absolutně nezkušených holčiček, poprvé na jakékoliv výpravě, vypotácelo se z ne zrovna nadšenými výrazy z autobusu, v devět hodin večer, zima jak v psírně. Batohy zabaleny systémem "maminka to zabalila a já to unesu, kdybych se strhala". Vyrazili jsme směr Hartenštejn, přeci jen, je to nějaký ten kilometr chůze. Dorazili jsme, objevili ten poklad stran otevřené novostavby věže, nastěhovali se tam a brzy usnuli. K večeři bylo "co dům dal", kupodivu s sebou holky tahaly mnoho chlebů se salámem, skleněné lahve plné všerůzných pitiv..chjo..
--- A takhle to vypadá uvnitř, za "ondřejovým křížem" z trámků se schovává Liška ---
Tak a teď konečně pojďme k jádru pudla. Ve věku sedmi, osmi let, se nemůže dělat program stylem, který na hradě probíhal. Holky neměly vůbec žádné zkušenosti s čímkoliv, co se po nich chtělo. A pod tím si představte skutečně úplně všechno ("Holky - čistit zuby!" "A jaaak?" "Mno normálně, jako doma." "Ale tady není umyvadlo...") . A tak bych mohl pokračovat. Ne, kašlu na to, rozmyslel jsem si to. Nehodlám plivat do vlastních řad. Jen si myslím, že v tomto věku je důležitá motivace, nikoliv myšlení. Stavění přístřešku těmto dětem nic nedá. Musí si hrát. Musí je to bavit. Jinak se na to vykašlou a půjdou jinam. Snažil jsem se o to celou dobu, vymýšlet věci, které by děti bavily a nejen poučovaly. Snad to bylo dobré. A snad i bratr Šikula vymyslí do příště něco lepšího. Protože tak, jak to bylo, by to asi nešlo.
--- Výhled z věžky na protější stranu hradu. Vlevo vpředu dřevěným záklopem zakrytá studna a před ní vstup do sklepa, kryté jeskyňky, kde jsme nakonec i vařili a uchovávali "suché" dřevo ---
Můj poslední odstavec bude patřit rodičům ratolestní, které s námi jedou na výpravu. Chápu starost o děti. Ale už nechápu to, že nejsou schopni naslouchat pokynům, prosbám a požadavkům vedoucích, které s nimi ještě před odjezdem dětí ve svém volném čase uspořádají schůzku a vše proberou. Nedovedu si představit, že bych i v tomto případě šel tvrdě proti jejich doporučení. Jak jinak lze chápat to, že při kontrole batohů najdeme plesnivé chleby se salámem, které maminka zabalí dítěti "na cestu zpátky" a schová hluboko do batohu. Jak jinak lze chápat, že pod položkou "láhev pití na den, minimálně 1 litr" najdeme 0,5 l Coca Coly. Jakto, že když se ví, že je zajištěno jídlo na celou výpravu a jediným požadavkem je svačina na cestu tam, najdeme nakonec tolik jídla, že bychom z toho dokázali žít týden a ještě by zbylo? Kdybych do tohoto měl co říct, rodiče bych nechal vytahovat ony plesnivé kousky z batohů, rozpadlé kusy sušenek ze svetrů, spacáků a ponožek. Rodiče selhávají ve své roli a to zcela programově. Dětem totálně chybí základní slušné vychování co se týče chování s dospělými lidmi, nejen s těmi cizími, jako průvodčí ve vlaku, autobuse, prodavačka v obchodě, číšník v restauraci, ale i s těmi známými, svými vedoucími. Kde je schopnost poděkovat, poprosit, pozdravit? Proč nám rodiče kazí práci naprosto neschopnými rozhodnutími a naopak nepomáhají tam, kde by měli? Tohle se musí změnit..
Abych ale nekončil tak nevesele. Z těch pěti dětí, které jsem mohl poznat v těchto tří dnech, rostou ze tří z nich naprosto úžasné holky, které budou, dle mého, schopny konkurovat těm holkám, které jsem ve svých skautských rolích poznal téměř od malička. Myška, Klíště, Jeskyňka, Klára, Kristýna a omlouvám se všem, na které jsem zapomněl...to všechno byly holky, které dokázaly prodat to, co jsme jim dali a odvděčit se tím nejlepším možným způsobem. Teď jsou z nich slečny, na které je člověk tak malinko hrdý, že byl, byť třeba malým kolečkem, v soukolí výchovy.
P.S. Přečetl jsem si Zuzky příspěvek na blogu. A jsem neskutečně překvapen...
P.P.S. Těžko říct, jestli někdy něco někdy třeba ano, ale přes první odpor bych teď do Plzně jezdil strašně, strašně rád :). A jen pár vyvolených bude vědět proč..
Žádné komentáře:
Okomentovat