Plán, že pojedeme do této slezské metropole se zrodil již velmi brzy. Aneta poměrně očekávaně naplánovala svatbu, poměrně neočekávaně ji ale naplánovala v Ostravě. Z plánu velké akce se spolužáky postupně vykrystalizoval výlet ve dvou, což hodnotím veskrze pozitivně, protože jakýkoliv den, se Zuzátkem společně, je nádherný, se vším, co k němu patří.
Nejprve je vždy nutné naplánovat dopředu základní životní funkce. Tím je spánek :). Tzn. ubytování. Nemít ubytování, auto a vyrazit do cizího města je trochu oříšek a risk. Víme, do Bratislavy jsme tak jeli, ale nechtěně, vytipovaná a zabookovaná hoteloloď Gracia nás straší ve snech dosud. Internet - studnice vědění kdekoliv, kdykolik a kamkoliv, zagůglil jsem tedy a našel několik hotýlků a penzionů, které by nám vyhovovaly. Kamenem úrazu byla manželská postel. Bez ní nejedu. Spát někde a koukat na Hranostajátko přes uličku koberce, nene, nic pro mě. Nakonec vyhrál Hotel Metropol a to hlavně díky poloze kousek od centra, podle fotografií, manželské posteli, resp. novomanželské "Třinácté komnatě" :) .
Ubytování by bylo, ještě doprava. Vzhledem k tomu, že jedeme dva, auto se při dnešních cenách benzinu absolutně nevyplatí. Takže buď autobus, nebo vlak. Autobus - moje smrt. Málo místa, moc nudy, žádný záchod. Vlak je ideální, ale důležité je se shodnout s miláčkem a také se vyrovnat s cenami. Protože studentský život stále ještě nejvíce preferuje rovnici nejlevnější = nejlepší, zkoušel jsem autobus. Plno, absolutně. Jak cesta tam, tak zpátky. Holt začínají prázdniny. Takže vlak. Neměli jsme příliš představu, jak náročná je taková cesta vlakem, a tak jsme trochu řešili také pohodlí. A nakonec jsme se rozhodli pro luxus - PENDOLINO ! Zaplatil jsem jízdeny přes internet, je nutno pochválit, že propojení IDOSu a Českých drah skutečně funguje bezvadně, pár kliknutí a máte lístek v kapse. Resp. v mailu,stačí vytisknout a upalovat do vlaku.
---Zuzátko ukazuje elektronickou jízdenku ČD, vybavený průvodčí pak "pípne" čárový kod a tím jste zkontrolováni. Jednoduché, fungující---
V pátek kolem dvanácté hodiny polední, kdy Zuzátko ještě papkalo se spolužáky a cpalo si do bříška pizzu, já zkompletoval lístky, oblečení, hygienu a jídlo do vlaku a vyrazil na místo srazu, na Nádraží Holešovice, doprostřed vestibulu stanice metra. I Hranostajátko dorazilo v pořádku, krásné oranžové tričko Tě prozradilo, moje lásko :). Zapomněl jsem zmínit, že i vlaky byly poměrně plné. Do Pendolina v půl čtvrté jsme se již nevešli, a tak jsme vyrazili v půl druhé. Na nástupišti postávalo již plno lidí, chyběl jen vlak. I ten se nakonec dostavil, krásné, mouchami olepené Pendolino na druhém nástupišti první koleji :). Sedmý vagon, místo 34 a 35. Nejsou to místa vedle sebe, trochu nedostatek bookovací aplikace, rozdává místa v preferaci nejprve za sebou u oken, pak za sebou v uličce. Naštěstí na místě vedle mě měla sedět milá slečna, které vůbec nevadilo přesednutí si, a tak jsme si mohli sednout pěkně vedle sebe. Zády do směru jízdy. Ale nebojte se, v Pendolinu vám to vadit nebude.
---Řítíme se "Pinďou" do Ostravy, foceno v okolí Běchovic---
Vyrážíme. Vlak jede velmi tiše a pohodlně, i klimatizace funguje bezvadně a navzdory venkovním tropům, uvnitř vláčku je skutečně příjemně. Až nábožné ticho je sem tam přerušeno velmi hlasitým zvoněním telefonu, či úsměvným gongem z místního intercomu, oznamujíc další stanice. Třída SuperCity je skutečně znát. Nikde nestojíme v poli, až na krátkém úseku postiženém stavební výlukou, čekáme ani ne minutku. Pardubice -> Olomouc -> Ostrava Svinov -> Ostrava hlavní nádraží. Hop a skok a žabikuk a jsme tam. Neuvěřitelné, fakt nemáte prakticky pocit jízdy, ale cesta neuvěřitelně letí. Úsměvná poznámka Zuzanky, že budeme potřebovat vyměnit nějaké místní peníze, abychom mohli koupit jízdenky na MHD, nás rozesmála, snad ji žádný úzkostný Ostravák v okolí neslyšel.
---Hranostajátko v držení nepostradatelné mapy, v pozadí modré trolejbusy, ten levý, to je stojednička, která nás doveze až před hotel---
Hurá ven z vlaku, ještě jednu fotečku z mostíku přes koleje, přeci jen, vyfotit Pendolino přímo z ptačí perspektivy se jen tak nepodaří. Překvapuje nás nápis na budově nádraží, psán skutečně obrovským písmem, což je, jak jsme vypozorovali dále, ostravská specialita. Nakoupit jízdenky nebyl problém, dotazem u prodavače v krámku jsme zjistili, jak je to s tarifními podmínkami v Ostravě, věřte nebo ne (to podle toho, jste-li z Prahy, či odjinud) v Ostravě, pokud se nechystáte zrovna na MHD maraton, si vystačíte s jízdenkou za 15 Kč /cesta. Za 45 minut,což je doba na kterou tato doba platí, stihnete centrum projet tak patnáctkrát :).
Nakupujeme 4 jízdenky za 15 korun, se slovy, že "se budou hodit" a nasedáme na trolejbus 101 a míříme skrz centrum, okolo Nové radnice s rozhlednou, kolem stadionu Bazaly, o němž jsem nevěděl, že je tak krásně zapuštěn do terénu, na zastávku Jaklovecká, kde vystupujeme a máme to 100 metrů k hotelu. Ještě odbočím. V Informacích na nádraží jsme dostali slušnou hromádku map a průvodců, pro Zuzanku jsou to poklady, bez mapy by to nebyl ten správný výlet a já jsem rád, umí s ní pracovat skvělě a dostaneme se všude, včas a nic nám neunikne. Ale o tom jsem mluvil nechtěl. V jednom z prospektů je fotografie Nové Ostravské radnice, která je obklopena vzrostlými zelenými stromy a působí tak svěže zeleně. V reálu jsou stromky o dost menší. Při bližším zkoumání podezřelé fotografie lze poznat jasné tahy Photoshopu :). Inu, proč ne :).
První dojem z hotelu je mírně rozpačitý. Přeci jen, internetová fotografie opět asi prošla kosmetickou úpravou a domeček je zvenku mírně omšelý. Uvnitř z nás obavy padají. Je to ta typická architektura komunistické éry, ale když je to čisté, nezaprášené a evidentně využívané, tak to nepůsobí špatně. Člověk zavzpomíná na soustředění a lyžáky z doby základní školy mno :).
---Hotel Metropol focen z mostíku přes silnici, kde staví trolejbus. Bylo to fakt kousek---
Třináctá komnata. Námi objednaný pokojík na jednu noc byl vlastně novomanželský pokoj, používaný pravděpodobně při těch menších svatbách pro svatební noci. Mno, budu-li mít možnost řešit, kam s Hranostajátkem na svatební noc, tak sem to nebude. Mám spoustu lepších nápadů a místeček :-P. Ale na přespání ve dvou to bylo supr, velká vana, poměrně velká postel, dvě okna, zajišťující přívod čerstvého vzduchu.. Prostě fajné místo, není důvod si stěžovat.
---Pár foteček z Třinácté komnaty a nápis na dveřích,který ji doprovází---
Ubytovali jsme se, a protože na spánek bylo ještě brzy, vyrazili jsme do centra, pěšky, podle mapky. Ostravské centrum má jednu zvláštnost, neřekl bych vadu, spíš zajímavost. Na to, jak obrovské je město kolem, centrum je prťavé. Mapka centra je koncipována jako "přibližný nástin, jak to asi vypadá v centru". Nesmíte na ostravský plánek města koukat jako na plánek standardních měst. Jdete pět minut a najednou zjistíte, že jste ušli tak čtyři kilometry. Nedělám si srandu, opravdu to tak je, měřítko jsme vykoukat nedovedli, ale důležité bylo zjištění, že všude se dokážeme nejjednodušeji dopravit pěšky a že vzdálenost je opravdu relativní pojem.
Seběhli jsme kolem Bazal na náměstí J. Gagarina, se zvláštní kovovou konstrukcí, asi to bude Sputnik. Pokračovali jsme po pěší lávce do pěší zóny, na Husově náměstí musím všem doporučit jednak skulpturu milenců, prý, kdo se jí dotkne tomu srostou dohromady nohy, dále hlavně stánek s hamburgery a gyrosem, kde jsme si dali do nosu, já Gyros Burger Pikant, Zuzátko hranolky s tatarkou, k pití kofolu :)
---Sputnik na Gagarinově náměstí a socha milenců v Husově parku, nemohu na ní moc koukat, inspiruje mne k nekalostem---
Stihli jsme za ten večer kromě hradu a parku MiniUni všechno, tak malé je celé centrum. Ve Stodolní ulici, o které jsem si myslel, že je to něco jako malé pařížské Pigale, a co mi Zuzátko vyvrátila, jsme dali dvakrát Long Island on the Beach, nebo tak nějak se onen koktail jmenoval. Silný byl dostatečně, jen škoda, že vyprchal příliš brzy..
---Koktejl na Stodolní ulici a zvláštní cedule, lákající zákazníky do restaurace, o účinku tohoto lákání poměrně pochybuji---
Cestou ze Stodolní jsme již pospíchali do hotelu, Zuzanka neměla hlad, já se těšil na "kaťák", aneb Katův šleh, který byl za velmi příznivou cenu podáván v místní restauraci. Dorazili jsme pozdě, v půl desáté již nevaří :(, i když v deset zavírají. Já se tak těšil..Zalezli jsme tedy do naší Třinácté komnaty, vyprchovali se, vyřešili mírné neshody mezi ručníky a jejich používáním, zkoukli protentokrát poměrně nudného Krause v Uvolněte se, prosím. Kovbojku, střiženou módními trendy jsme již nedokoukali, Zuzanka, se spánkovým deficitem brzy usnula a já následoval v zápětí.
Jakoby se v Ostravě lépe vyspávalo, probudili jsme se epo páté hodině ranní poměrně vyspalí. Kdo by v téhle době vstával, byl by blázen, a tak jsme přerušovaně dospávali až do půl deváté, kdy jsme se oblékli a vyrazili na snídani. Typicky hotelová snídaně, na Ibis v Blavě to sice němelo, ale Vídeňské párečky, chlebík, jahody, džusík, šunka a sýr vystačí.
Po snídani jsme na sebe hodily "svatební hadry" a vyrazili do MiniUni. Moc času nebylo, přeci jen jsme se tím dlouhým ranním dospáváním hodně unavili a ani po snídani se moc nehrnuli ven. Nakonec jsme vystartovali z hotelu na trolejbus až kolem půl jedenácté. Zuzátko bryskně vymyslelo spojení do parku Miniatur, po cestě jsme objevili ještě akvárium, tak proč se nepodívat. Vstupné 60Kč bylo sice až příliš tak nějak "pražské", ale tak co, střelíme se trochu přes kapsu a vzhůru do akvárka. Jestliže jste byli v nějakém jiném akvárku, sem nechoďte, pokud po tom opravdu netoužíte. Několik akvárek prázdných, nejnebezpečnější chobotnice na světě, kterou prý nikdo na světě oficiálně nechová taky nevidět. Mimochodem, bylo tam psáno, že se ona chobotnice dožívá max. 27 dní a velmi špatně se množí. Zajímalo by mě, jakým způsobem se tahle potvůrka dostane do akvária a jak řeší to, že jim vždycky po 27 dnech chcípne. Když už nic, mají v akváriu pěkného krokodýla, ukecaného papouška, žluté rybičky, s vteřinovým reflexem a pár smutně vypadajících opiček. Najdete zde také kompletní sestavu z filmu "Hledá se Nemo". Samotných oranžovobílých Nemů tam plavou minimálně dvě desítky.
---Tyhle rybičky, když je zvenku poplašíte, tak chvilku koukají, pak jim to dojde a utečou :o), konečně nějaká interakce ryby a publika. A také poměrně hezky papají, mají fajné držtičky---
Vystřelili jsme z akvária poměrně rychle, cestou ven jsem zaznamenal jednu pozitivní věc - nebylo tam vedro. Chvilku jsme se motali na staveništi na výstavišti, než jsme nalezli MiniUni Park, chvíli to trvalo. Nakonec jsme k němu přišli z opačné strany, s mírně nervozní Zuzankou jsme přeťapkali kolem závodní dráhy ku hlavnímu vchodu. Narozdíl od rybária, tento parčík se mi moc líbil. Jak vnitřní expozice, s papírovými modely, které jsem jako malý z "Abíčka" skládal, tak venkovní modely známých staveb, funkční vláček a do konce funkční model parní lokomotivy..bylo to super. V jednom koutě jsem zjistil, že si nepamatuji ani všechny divy světa, ale díky nové expozici těchto úchvatných staveb jsme si obnovili dějepisné znalosti základní školy.
---Pár obrázků z parku MiniUni, stavby současné i minulé, kdo poznal Visuté zahrady Semiradiny? :)---
Park jsme si užili :). Byl opravdu fajn, ale nebyl čas. Chvíli po půl dvanácté jsme vyrazili směr Nová Radnice. Pořád jsme trochu nedovedli podle onoho plánku správně odhadovat vzdálenost. A tak, ač jsme byli mírně nervózní, v kolik dorazíme, přišli jsme s poměrně slušnou rezervou a rozhodli se ještě navštívit věž na radnici. Překvapením bylo, že až nahoru jezdí výtah, ale alespoň to bylo bez námahy. Teď nevím, zda se platil nějaký vstup, myslím, že snad ani ne. A tak, když nás výtah vysadil v šestém patře, byly to na vyhlídku jen asi dva kroky. Z fotek, co jsem fotil, to tak nevypadá, ale Ostrava působí strakatě. Praha působí z Petřínské rozhledny díky červeným střechám červeně, Paříž je šedivá. Ostrava je strakatá. Napráskal jsem pár obrázků a zmizeli jsme opět do výtahu. Hranostajátko nemá rádo výšky, nechtěl jsem se zde proto zdržovat dlouho. Fotografii náměstí před radnicí jsem vyfotil náhodou, až při pozdějším zkoumání jsem zjistil, že je to má nejpodařenější fotografie z následné svatby.
---Pár obrázků z rozhledny, bystrý pozorovatel jistě pozná náš hotel a stadion Baníku Ostrava na Bazalech, Ostravák na fotografiích pozná určitě ještě mnohem více, my ne.
Seběhli jsme z rozhledny, v informacích si ještě dohodli uschování věcí, až je přivezeme z hotelu a jali se hledat Anetu. Problém byl v tom, že jsem měl trochu ponětí, jak vypadá ženich, jak vypadá Aneta tuším už dlouho, ale nikoho jiného jsme neznali. A tak, za neustálého vyřvávání moderátora akce Garmin Run-up, který se zde, bohužel, konal zrovna v tomto termínu, vyhlíželi jsme ten správný hlouček lidí.
Vždycky jsem myslel, že na svatbě se dodržuje několik nepsaných pravidel. Tak třeba - ženich by neměl něvěstu před obřadem vidět, nevěsta by měla jít až jako poslední atd. V následující půlhodince smetla Aneta všechny tato pravidla jako smetí a jako profesionální průvodce na hradě vydala se směr radnice, za ní početný dav lidí :). Připojili jsme se nenápadně na jeho konec a vklouzli do předobřadní síně. Po instruktáži co jako kde a proč dělat a kam si nesedat jsme Anetu obešli ve frontě dokolečka a postavili se k oknům :).
Recenzovat svatbu tady nebudu, bylo to hezké, překvapil mě výběr písniček, ke všem, co tam seriózní houslista hrál, jsme znali její sprostonárodní verzi a tak to hned na začátku vzalo takový zvláštně veselý nádech. Paní uvaděčka, která pravděpodobně moderuje také pohřby a není schopna použít lepšího tónu nám smutně odříkala naučené fráze a pak, zaplaťbánbůh, přestala mluvit. Na všechno jsme koukali zezadu, a tak poměrně časté záškuby ramen, kterým Aneta doprovázela celý obřad, jsem nejprve identifikoval jako dojetí. Pak jsme zjistili, že se zalyká v záchvatech smíchu. Ale ano,to je správný přístup, vždyť je to veselá svatba, nebo ne ? Pak už to netrvalo dlouho, zase do fronty, pogratulovat a vystřelit z obřadní síně.
---Tak jednu fotečku ještě přeci jen máme, samozřejmě, fotil jsem sebe v odrazu státního znaku:) ---
Tak fajné, hlavní bod programu celého výletu máme za sebou, bylo to dobré, veselé, jen nás to asi špatně naladilo, nevím, ale cesta do hotelu pro věci a jejich balení, úklid nebyl zrovna veselý a chybělo strašně malinko a tyto řádky bych nikdy nepsal. Jsem rád, že mi motivace stále ještě nechybí a mám pro koho žít. Jak bylo domluveno již den předem, klíče od Třinácté komnaty jsme odevzdali na baru, učinili další trapný pokus o Katův šleh, a s větou "V neděli nevaříme" jsme se odploužili z hotelu v chmurné náladě.
Další věc, kterou jsme dokázali domluvit, bylo uschování si věcí na Informacích právě na Nové radnici. Bylo by nepohodlné tahat s sebou tašky po městě a s informacemi mám obecně dobré zkušenosti a tak ani tady to nebyl problém. Z hotelu jsme tedy zamířili zpět k radnici, Anetu jsme tu již nenašli, uřvaného moderátora Garminího běhu bohužel stále ano. A pak, o dvě tašky lehčí, zamířili jsme pěšmo směr Slezskoostravský hrad. Cestou jsme se zastavili na oběd, ve fajné pizzerii na rohu u Husova parku.
Původní je na tomto hradu asi jen místo a jedna střílna, velikosti menšího WC. Všechno ostatní vypadá poměrně nově. Vstupné bylo opět příjemně ostravské, a tak jsme neváhali a vklouzli dovnitř. Nevím, co o tomto místě napsat, je to takový rozfrcaný komplex s několika budovami, věží a ohradou s kozama. Celý areál je přeplněn ze dřeva vyřezaných soch. Také nás zaujala jedna z expozic, pojednávající o třicetileté válce, kde se Hranostajátko hodně přiučilo od kolegů felčarů z minulých dob. Trochu mi zatrnulo, když jsme zjistili, že se šití provádí vlastně úplně stejně.
---Pár fotek z hradu, a expozice třicetileté války s ukázkami, jak se tehdy léčilo---
Hrad, jakožto poslední věc, kterou jsme si slíbili navštívit, jsme opouštěli za mírného spěchu a pěšky jsme prošli ještě jednou centrum, směr radnice. Dali jsme si dvě točené zmrzliny, jako na potvoru můj kornoutek byl zespodu děravý a poňamňal jsem si košili zmrzlinou. Vím, lásko, jak moc to nemáš ráda :-( . V půl šesté jsme vyzvedli věci na radnici, poděkovali a vyrazili na trolejbus. Trochu nás už tlačil čas. A tak, když byl plánovaný příjezd busu před nádraží 4 minuty před odjezdem vlaku, začali jsme být mírně nervózní. Ještě minutka zpoždění a mohl by to být problémek. Nakonec jsme ale všechno postíhali perfektně, i stihnout vodu do vlaku jsme si stihli v nádražním krámku. Tím jsme utratili všechny místní peníze a nevezli jsme nic domů :o). Na nástupišti jsme byli dříve, než vlak a tak z nás i poslední kamínek spadl.
Měli jsme rezervaci, ale protože vláček byl poloprázdný, vybrali jsme si prázdné kupé a usadili se k okýnku. Pak se vlak InterCity Jan Perner pomalu rozjel směr Praha. Tím naše ostravská mise skončila. Škoda, jako vždy, po takovém výletu jsem přepadlý, že už je konec, ale ono to přejde, přijdou další výlety, těším se do Orlických hor, a určitě zase někam brzy vyjedeme, lásko.
Díky všem, kdo dočetli do konce, Anetě přeji všechno nejlepší v "novém" životě a mojí Zuzance, ať je tou nejšťastnější holčičkou na světě. Udělám všechno proto, aby byla. .
