Kulový blesk...

Vzpomínáte na ten film ? Několik rodin přistoupilo na bláznivě stěhovací akci, která nakonec dopadla ke spokojenosti všech, ale bylo při tom mnoho povyku, včetně stěhování mrtvoly v koberci a podobně :o).

Nic takového se nám naštěstí nestalo, ale následujících pár řádek osvětlí, proč sedím momentálně v naprosto vzpřímené poloze, nemůžu se ohnout a záda mi do těla vyrážejí palčivé výstřely.

Sestra maturuje, právě se prokousává svaťákem. Mimochodem, jsem moc zvědavý, jak to dopadne, moje sestra není zrovna studijní typ. Každopádně se najednou rozhodla, že by to chtělo větší postel. Je pravdou, že ve dvou se na "devadesátce" spí jen velmi těžko, i když zkušenosti poslední doby ukázaly, že s Hranostajátkem to jde, a ještě je to strašně fajn. Ale znáte to - čím větší, tím lepší, o praktičnosti a využitelnosti nemluvě ;-). Do toho přišli naši s nápadem, že i oni vymění staré postele za nové, přeci jen, 20 let zanechá na materiálu již nějakou tu stopu a ze zdravotního hlediska to taky bude fajn.

Trošičku odbočím - první hnací silou tohoto všeho byla Zuzanka Hranostjátko, přišla s nápadem, jak vylepšit můj pokojíček, aby se tam vešla opravdu veeeeeliká postel. A díky tomu se najednou doma začaly hýbat ledy, přesněji řečeno - postele.

Táta s rychlostí sobě vlastní objednal zapůjčení vozíku a tak jsem byl surově probuzen již v půl sedmé, abych pro něj vyrazil. Řídit Sharan s vozíkem je mazec, hlavně couvat. Před sedmou jsem byl doma a začal kolotoč. Vzít Chvostí postel a přesunout ji do vozíku o deset pater níže, o jedny uzounké dveře dál a o pěknej kus pěšky k autu. Nu, povedlo se, jen jsem si nedokázal představit totéž večer a ve větším množství.

--- Následoval běžný pracovní den ---

Po příchodu z práce jsem byl prakticky okamžitě vytelefonován, táta se vrací z chalupy a veze jednak Chvostí novou postel, druhak nové rodičovské postele. S obavami jsem očekával nejhorší. Ta postel se do výtahu nevejde. 10 pater, to neee... Bohužel ano. Vyšplhat s obří postelí 10 pater byla snad ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy dělal. Dvě rodičovské naštěstí vlezly do výtahu, a tak to bylo trošičku jednodušší.

Měli jsme před bytem tři obrovské postele, v bytě ještě dvě staré a začlo rodeo. Ani nevíte, jak je složité v panelákovém bytě prohodit dvě postele tak, aby zaujaly přesně polohu svých kolegyň před začátkem pohybu. Stěhovali jsme pryč botník, vázu, skoro museli vysadit dveře. Mazec. A to jsem ještě netušil, že ty staré postele jsou asi z oceli...

Aúúúúú. To snad ne. Unést jednu starou postel, po takovéhle akci, to je za trest. Z posledních sil jsme je obě dotahli do vozíku. Motal jsem se zpitoměle kolem auta a doufal v brzkou smrt. Bohužel nepřišla. Přišlo jiné neštěstí. Ještě dnes se musí postele odvézt na chatu, protože co v Praze s vozíkem. A tak jsem zasedl za volant a vyrazil. Před usnutím mě zachránila krabička Energitu, takový ty bombonky pro řidiče. Je tam psáno max 6 denně. Tuším, že jsem jich měl tak 30. Na chatě jsem vzal ty zk...postele ještě naposledy do rukou a se zadostiučiněním jsem je připlácl ke zdi ve stodole a zakryl hadrem, aby se na ně neprášilo, ale hlavně abych na ně neviděl, protože s nimi nechci mít ještě dlouho nic společného !

Cesta domů Fabijkou pak proběhla vcelku rychle a v klídku, jen Hranostajátku zlobil mobil, tak jsem se trošku strachoval, jestli se jí něco nestalo. Nakonec ne, stal se akorát ten rozbabraný mobil.

A tak teď sedím v práci, nemůžu se skoro hnout a doma jsou připraveny tři nové postele. A ta jedna, na kterou se nejvíc těším, až ji společně vybereme, přivezeme a snad třeba i zkusíme, ta nám tam, miláčku, pořád ještě chybí...