Den první - Bratislava
Tentokrát opravdu na výletě. Dva dny strávené na Slovensku, jeden den v Bratislavě, spojen s prohlídkou města a poté romantická noc v botelu, druhý na návštěvě u příbuzných v Prievidzi. Ale nepředbíhejme...
Nápad zastavit se za velmi dobrým kamarádem, tak říkajíc čecho-slovákem, rodil se v našich hlavách už nějaký ten pátek. Nakonec jsme dali dohromady i datum, vykoordinovali místo srazu (zaplaťpánbů Bratislava, do Košic je to pěkná štreka) a v pátek ráno vyrazili Fábijkou opět jihovýchodním směrem. Tentokrát jsme ale v Brně nazměnili kurs na Vídeň, pokračovali jsme přímým směrem -> Bratislava.
---Primaciálné namestie a jakýsi gotický kostel, jehož jméno slovenské mapy tají---
Počasí vypadalo velmi solidně, autíčko spokojeně vrnělo a řítilo se kolem stosedmdesátky za vytouženým cílem. Míjíme známá místa, však jsme zatím jinudy než po "Dé jedničce" prakticky nejeli. Klimatizace funguje bez obtíží. Příjemně chladí.Sluníčko se malinko zbláznilo a žhne. I když to je vlastně dobře. Už jsem psal, že to Hranostajátku na sluníčku strašně sluší ? Opravdu, vypadá krásně... Vezu si v autě nejúžasnější poklad na světě. I proto musím být opatrný, jakmile mám pocit, že jsem unavený, raději zastavuji a odpočíváme. Pojedli jsme na benzince Devět Křížů zapečenou bagetu a kafe, koupili neperlivou vodu do auta.
V čase více než dobrém dorážíme na hraniční přechod, odkud je to do Blavy opravdu jen hop a skok. Celníci nedělají, ostatně jako vždy, žádný problém. Vypadáme opravdu asi jako příjemný mladý páreček :o). Z Prahy jsme vyráželi přibližně v půl deváté, časový plán velel být v Bratislavě kolem poledne. Nástup do hotelu ve dvě hodiny. Poté odpočinek a večer s kamarádem a pravděpodobně i s jeho přítelkyní na večeři.
---To samé náměstí s Hranostajátkem, v pozadí Klobúčnická ulice---
Časově vše vycházelo naprosto perfektně, brněnskou dálnici dáváme čím dál tím rychleji, až si říkám, že už to bude pomalu chtít začít jezdit trošku opatrněji... :o). Ač zvěsti říkají něco jiného, slovenské dálnice překvapivě nejsou tak špatné, jak všichni tvrdí. Snad za to může opravdu katastrofální stav naší hlavní dopravní tepny, snad jen negativní očekávání, každopádně cesta z Břeclavi do Bratislavy (hle, ať žijí školní diktáty..) uběhla rychle, příjemně a bez zbytečného namáhání tlumičů.
Bratislava. První, co váš uhodí do očí, jsou všudypřítomné paneláky. Ač sám v Praze v jednom bydlím, množství panelových králíkáren v Bratislavě a vůbec na celém Slovensku mě ohromilo a ochromilo. Jsou všude. Vyrůstají z lesa, mezi historickou zástavbou, tvoří ohromná sídliště, na která jsou snad Slováci dokonce hrdi. Rozhodně je líčí jako "zajímavost". Druhou věcí, která sice do očí neuhodí, ale smysly taky dost přiostří, je dopravní chaos. Princip některých křižovatek mi zůstal utajen, novinkou pro nás byl také "otáčecí pruh", kdy je silnice bez jakéhokoliv varování ukončena patníky a na zemi je načmárán půlkruh, který vás vrátí přímo do protisměrného pruhu a hurá zase zpátky :o) . Čmáranice na silnicích, to je vůbec peklo. Staré značení, nové značení, dočasné značení. Dodržet veškeré opravdu nejde a myslím, že ani domorodci vlastně nevědí, podle kterého jedou. Prostě jedou.
---Miláček, Radničná ulica a jeden sloup zábradlí před Primaciálným palácom---
Ve stále se stupňujícím vedru jsme začali pátrat po místě na parkování. Motali jsme se tedy solidně, nakonec nás to vyplivlo na nábřeží, kousíček od Nového mostu. A dokonce jsme nalezli jedno jediné poslední místečko na zaparkování. Nikterak neoznačné, byli jsme troškičku nervózní, jestli se tam vůbec může stát, ale podle hesla "Co není zakázáno, je dovoleno", jsme na místě zůstali a vyrazili do centra. Když teď koukám na mapu, pořád mi to přijde mnohem rozmanitější na papíře, než v realitě. Blava - centrum je zvláštní. Taková skromná, nicneříkající. Hlavné namestie. Hmmm... Hezký no... Tímto úslovím bych shrnul asi celou procházku centrem. Vídeň mne překvapovala, zaujala, je velkolepá. Bratislava je hlavní město trochu o ničem.
A tak jsme se procházeli, navštívili nejprve banku, abychom vyměnili nějaké peníze,pak nechtěně galerii, protože přímo na ni ukazovala šipka s nápisem "Central Information Point", poté lékárnu, abychom Zuzance zalepili z botek otlačené malíčky, a nakonec ještě Mc Donald's, abychom uhasili žízeň. Studium mapy před zmíněnou galerií, jehož hlídačka a vrátná byla tak strašně ochotna, že na náš dotaz "Jsou tohle informace?" nejen že odpověděla, ale dokonce nechala galerii galerií, vyšla v klídku ven a začala řešit, kam že vlastně ukazuje ta šipka před muzeem :o), nás omylem poslalo Dunajskou ulicí do pryč z města. (Fuj, už nebudu tvořit takhle složitá souvětí, vzpomněl jsem si na větné rozbory ze základky a orosil jsem se...H1, H2, H3,ale V4...brrr). Dotazem v nějaké cestovní kanceláři jsme se nechali poslat opět zpátky do centra, objevili Central InfoPoint, kde to vypadalo jako na pražském magistrátě v Jungmance, jen tam nebyli lidi. Bodejť. Na co se mají ptát turisté ve městě, ve kterém se není na co ptát...
---...---
Jediné, co nám v informacích pomohlo byla mapa zdarma. Ale stejně bychom ji asi nepotřebovali, Bratislava je skutečně jednoduché město. Loudali jsme se zpátky a po hradních schodech vyšli až ku Bratislavskému hradu. Zajímavý to architektonický počin. Nevím, jestli to má něco společného s hradem, mně to přijde spíše jako zajímavým způsobem postavený činžák. Je pravdou, že stavbu podobného typu těžko někde jinde najdete. Pravdidelný čtverec, v každém rohu věžka a okna. Žádná výzdoba, žádné zdobné prvky. Jak jednoduchý je hrad zvenku, tak uvnitř v nádvoří je ještě stokrát horší. Představte si 4 holé zdi, pouze s pravdielně rozmístěnými okny. A to je všechno, přátelé. Nic víc, nic míň. Hranostajátko říkalo, že prý slováci narvali mnoho finančních prostředků do tohoto "skvostu". Nedivím se, jestli to byla ruina, tak teď je to taková opravená holostavba :o).
---Zuzanka v hradní brance---
Ani turistů mnoho nebylo, vyfotili jsme pár foteček, "pokochali" se výhledem na panelákový prales, Dunaj a Nový most a pomalu se začali vracet k autu. Čekal nás krátký přejezd k botelu, kde jsme měli zajištěné ubytování.
Botel Grácia. Když mi přátelé čtyři dny před odjezdem napsali : "Chlape, mám pro Tebe romantiku jak sviňa!", neváhal jsem ani vteřinu. Webové stránky tohoto botelu vypadají bezvadně, galerie skýtá pohled na čisťoučké, luxusní prostory, pokojíčky s výhledem na řeku a obrovskými leišti, minibar na pokoji. Však, posuďte sami :
Botel Grácia
Vypadá úžasně, že ? Realita je ale trošku jiná... První věc, která nás mírně znepokojila, bylo nezajištěné parkování. Zaparkovali jsme sice 15 metrů od můstku na loď, ale vyhrazeno to bylo pro taxíky a o nějakých místech pro hosty ani zmínka. Mno, třeba se jen mýlíme. Loď zvenku vypadala trošku jako špatný vtip. Zrezivělá, trochu páchnoucí, kocábky, které brázdí denně širé oceány vypadají podobně. V lodi nepořádek, vše, co na fotografiích vypadalo jako dřevěné, bylo z překližky, na kobercích nepořádek. Ach ouvej.
Na recepci sedící sňedý Slovák (že by Rom ? ) nás nejprve ubezpečil, abychom auto honem rychle přeparkovali, že tam, kde parkujeme je to vyhrazeno (už jsme si všimli...) a že policajti jsou v Bratislavě velmi pozorní. Grrrr... Začalo se mi to v tento moment nelíbit. Dostali jsme klíč od pokoje a vyrazili do podpalubí. V okamžiku, kdy jsem z přede dveří sundal nějakou tyč a v okamžiku, kdy jsem uviděl pokoj zevnitř věděl jsem, že tady nezůstaneme ani minutu. Za skorem 3000 korun nebudu spát ve špinavém pokoji, ve smradlavé lodi a ještě k tomu 5 metrů od Zuzanky. Manželská postel, nebo alespoň postele vedle sebe, což byl jeden z mnoha dotazů a požadavků, který nám byl beze všeho slíben, nebyla jaksi k mání. Ještě jsme si nechali v pokoji věci, které jsme narychlo vynosili z auta, pokoj zamkli, trochu si zanadávali na recepci a vyrazili do Bratislavy hledat lepší ubytování. Věděl jsem, že v tomhle bordelu prostě nebudu !
---Asi nejkrásnější fotografie celého výletu, Hranostajátko a výhled z Bratislavského hradu,řeka Dunaj, vpravo část Nového mostu, v pozadí Starý most---
Už to zase začíná být zajímavé. Najít v Bratislavě volný pokoj by nebyl až takový problém. Najít v Bratislavě volný pokoj s manželskou postelí byl větší oříšek. Zorientovat se v uliční síti byl pro nás problém skoro neřešitelný. Po neúspěchu ve Sport hotelu u výstaviště jsme se snažili natrefit k hotelu Imbiss. Asi vás nepřekvapí, že nám to trvalo skorem hodinu a 30 kilometrů, ačkoliov to bylo vzdušnou čarou 800 metrů. Kolečko kolem slovenského rozhlasu, tunelem, obrátit se na otáčecím pruhu, opět tunelem ve druhém směru...Nakonec jsme zaparkovali trochu za rohem a já doběhl pěšky. První úmysl byl jakýsi penzion, z čehož se vyklubala misijní židovská stanice. DOběhl jsem proto do Imbissu a konečně narazil na vytoužený pokojík ! Neřešil jsem cenu. Kdyby to stálo třikrát více, než jinde, vzal bych jej. Chtěl jsem jen pryč z té hnusné lodě. Nakonec jsme si dopřáli aj garáž pro autíčko (zaslouží si ji, dovezla nás bezpečně, holka moje..) a snídani (zasloužíme si ji, jsme šikulky...).
Ještě jednu cestu po bratislavské silniční změti, tuhle jsem ale udělal opravdu rád. Stejně už se tu vyznáme jako doma. Pro věci do lodi, ještě jeden ošklivý pohled na Roma v recepci, vrátit klíče a hurá do lepšího !!
---Ještě jednou a totéž, s troškou kočičí hravosti---
Při posledním pokusu natrefit do hotelových garáží jsme měli v ruce mapku s nakreslenou cestou, od hodné paní recepční, a také jsme stejnými místy projížděli již minimálně počtvrté, takže jsme to trefili ihned. Stejně ale myslím, že hotel Imbiss musí neuvěřitelně trpět svým umístěním, resp. umístěním jednosměrek na silnicích v jeho okolí. Narozdíl od lodi vše fungovalo, jak mělo, kartičky od pokojů nám otevřely dvoje vjezdová vrata, chvilku jsme se motali garážemi až jsme zaparkovali na místě přímo proti vhodu do hotelu. Paráda, co víc si přát. Rovnou jsme si vzali věci a nechali Fábijku spokojeně odpočívat v suchu a teple. Just rest, naše malé hodné autíčko, zasloužíš si to.
Hotelový pokojík mě konečně nadchl. Malý, útulný, klimatizovaný, ale hlavně s veeelkou postelí. Čistá koupelna, nikde žádná rez a překližka. S úlevou jsme shodili věci na zem a oddychli si. Máme kde bydlet a ještě je to tu strašně fajn. Televize s výběrem cca 25 kanálů nás dokonce jmenovitě přivítala, mimochodem, víte o tom, že zvuk z placených kanálů je zdarma ? :o). Že by proto, aby ještě více nabudil dychtivého konzumenta a ten si jej zaplatil ? Asi ano, protože to zákonitě musí fungovat.
Dali jsme si oba velmi příjemnou a hlavně již tedy opravdu nutnou sprchu, a měli cca dvě hodinky odpočinku. Čekáme na zavolání tří přátel, než někam vyrazíme. ZAtím ještě neví, že nebivakujeme na vodě, ale na souši. Snad to trefí, měli by, narozdíl od nás mají ve svém středu domorodce.
---Tak tohle je ten slavný Bratislavský hrad zevnitř. Nejvíce mi to připomíná vězení---
Čas strávený odpočinkem uběhl velmi rychle, dokonce rychleji, než jsme asi chtěli :o). Každopádně nejprve volali, že jsou tu do hodinky, a po deseti minutách byli před recepcí. Takže honem rychle vyrazit. Úspěšně jsme dokončili plánovaný rendez-vous před branami do hotelu. Já, Hranostajátko a zatím jen tři kamarádi, Red Devils a mí známí z IVAO. Velmi slušná skupina. Protože bychom se do jednoho auta nenamačkali, rozdělili jsme se na dvě skupiny. Můj kamarád a já s našimi drahými polovičkami jsme cestovali MHD, kluci to vzali autem. Sraz v Irském baru v Auparku, což je něco jako náš Noý Smíchov, Centrum Černý most, nebo Letňany. Zakoupili jsme lístky, nastoupili a svezli se jednu zastávku přes Nový Most. Za 18 korun je to skorem dražší než taxík. Nu což, nevadí :o). Dále jsme již museli pěšky. Na to, že to byla hlavní tepna Autobus -> Aupark, byl tam dost nepořádek. Inu, Bratislava. Ještě trošku dohadů, kde přesně se nachází onen podnik, ale vše bylo rychle vyřešeno a úspěšně jsme se usadili v příjemném Irish Pubu, dost podobný podnik, jako např. ve Štěpánské, jen tam neřvali opilí Irové a televize s rugby. Měli jsme žízeň, jak vlci, po náročném dni pivečko opravdu bodlo. A jistě nezůstane jen u jednoho.
---Tuhle fotografii asi znáte i z kalendářů, Nový most od Hradu, v pozadí sídliště Petržalka---
Zábava plynula ve veselém duchu, připojil se k nám ještě jeden človíček, reál pilot Anduly. Povídali jsme, řešili možné i nemožné, dávali k dobru veselé historky z létání reálného i virtuálního, řízení letového provozu, follow me káry... Prostě silná skupina lidí se silnou budoucností a perspektivou, řekl bych :o)). I proto možná jsme si to náležitě užili. Jídelním hitem č.1 se stala výtečná houbová polévka, servírována ve vydlabaném chlebu. Mňam. Mám rád jídla, u kterých je možno sníst i talíř. Naprosto jsem se přecpal a zase mi bylo dobře. Hranostajátko brzy následovalo mého příkladu, a také ostatní dali zavděk jednomu plněnému bochníčku.
A čas příjemně plynul, opět možná trošku rychleji, než jsme všichni chtěli, nicméně tak jako tak, nastal čas reozloučení. Odešli jsme, mírně se potácejíc, a podali si ruce před východem z Auparku. Teď již naši přátelé mířili pravděpodobně domů, museli se dobře vyspat na letecký den, který je čekal hned ráno, my ještě zabrousili do Mekáče, na něco na posilněnou. Ani už nevím, co že jsme si to vlastně dali...nebo to bylo KFC ? Asi ne, tuším Mc'D.
Pokračovali jsme poté zpět na autobusovou zastávku, na které jsme vystupovali cestou sem. Vlastně ani nevím, proč jsme šli přímo na tu samou, a ne na tu do opačného směru. Každopádně v momentě, kdy jsme vylezli na tu "špatnou" zastávku, profrčely opačným směrem poslední dva autobusy tohoto dne. To jsme ale ještě netušili. Přeběhli jsme dálnici (už jste někdy v částečné opilosti přebíhali Jižní spojku ? ) a jali se studovat jízdní řád. Překvapení - další autobus jede až za hodinu. Wau. A to bylo půl dvanácté. Inu - Bratislava. Opět...
Příštím nápadem byl taxík. Nevěděli jsme, zda existuje nějaký pěší způsob cesty. Hodní češi na zastávce ovšem věděli. Ukázali nám směr a popřáli šťastnou cestu a dobrou noc. Cesta pokračovala nejprve těsně podél svodidel, poté sbíhala prudce z kopce pod most. A viola - cyklostezka pěšostezka. Osvětlená, příjemné romantická cesta přes Dunaj. Nový most má pod sebou zavěšenu po straně lávku pro pěší a cyklisty. Fajn.
---Moje zlatíčko---
Pomalu jsme se posouvali směrem k domovu a užívali si mladické hravosti. V baru ve 3/4 cesty jsme zapili nějaký drink, ani už zase nevím, co to bylo, byl v tom citron a led a bylo to dost dobré. A hlavně to velmi rychle účinkovalo. Tedy alespoň na mě. Mno a dále už je to jednoduché. Dorazili jsme do hotelu, našli pokoj, otevřeli kartičkou a usnuli příjemným, zdravým spánkem...
Den druhý - Prievidza
Konečně. Konečně alespon jedna noc s mojí lásko bez nutnosti brzkého vstávání do školy či práce. Prospali jsme se a nikterak moc nespěchali. Snídani jsme měli zajištěnu, časově nám to vycházelo velice slušně.
Ještě se rozloučit, a hurá na další cestu, směr Prievidza. Díky internetu na recepci hotelu jsme věděli kudy jet a tak jsme s rutinou vyrazili. Cestování v cizích zemích nám již nečiní pražádné potíže :o . Cesta ubíhala velice rychle, dálnice opět nezklamala a ani místní komunikace nebyly v bůhvíjak špatném stavu.
Dále asi není příliš o čem psát.. Nebyla to příjemná návštěva, přeci jen, za situace, která nastala, není nikdy do zpěvu. S odstupem, se kterým tento blog píšu, vím, jak to dopadlo. Tenkrát ještě byla naděje. Tenkrát... Ach jo, je to prostě život, já vím, ale spravedlivé to rozhodně není, to ani omylem. Spoustu lidí tvrdí, "že to tak prsotě dopadnout mělo, proto to tak dopadlo". Ne ! Tomu nevěřím. Ani ten nahoře, pokud tedy vůbec nějaký je, nemůže být tak krutý...
