Nadpis článku tentokrát neodpovídá tomu, co bude napsáno níže. Odpovídá tomu, co se aktuálně děje. Sedím v zasedací místnosti. Tlumočím. Na jedné straně náš šéf, ukrajinec (ten hodnej ovšem..), nicméně mluví pouze ukrajinsky a špatně česky. Na straně druhé španěl. Mluví španělsky a tak trochu anglicky. Mno a mezi dvěma nesourodýma chlapama jsem já, mluvě výborně česky, slušně anglicky. A snažím se spojit toto "cosi" v rozumnou konverzaci. Už mi z toho hrabe a to jsme tu asi od půl druhé. Ještě asi hodinu a půl. Teď je španěl na WC a ukrajinec šel telefonovat na chodbu. A tak sedím za notebookem a nudím se :). Konečně :).
Minulý víkend proběhla na IVAO opět jedna velká akce. S kolegy a kamarády jsme se sešli v Kolíně u Mípy v kancelářských prostorách a poskytovali 30 hodin službu virtuálního řízení letového provozu. Akce to byla povedená, i když teď mám trochu problémy s IVAO headquarters, poměrně velké množství děkovných emailů, a hlavně přímo gratulace od velkého Karla Semeráka, mne potěšila. Sice ještě bojuji s větrnými mlýny názvu IVAO HQ Staff. Ale věřím, že i tohle dopadne dobře. Je to na správné cestě.
Proč to ale všechno píšu. Díky Petrovi Nečesanému nás navštívil i novinář kolínského věstníku. Článek si můžete přečíst na odkaze níže, nutno dodat, že mne na jednu stranu zklamal, ale na druhou stranu potěšil, přeci jen, nic tak nepolechtá vlastní ego, jako zmínka o vlastní osobě v deníku a ještě s podtitulem "ředitel" :).
VIRTUALNÍ PROVOZ NAD REPUBLIKOU ŘÍDILI Z KOLÍNA
Celkově musím ohodnotit tuto akci jako asi nejvydařenější vůbec. Spoustu provozu, dobrá nálada. Žádné zásadní spory. Poskytované služby vysoko nad obecným průměrem. Spousty děkovných reakcí. Byla by ale chyba nezmínit i kolegy, nejvyšší ocenění si v tomto případě zasalouží Michal Vorel, který pro celou akci pracoval hodně dlouho dopředu a jemu patří asi největší dík, že se vše povedlo tak, jak mělo.
Inu, co dále. Ještě stále byrokraticky přecházím do víru českého, ba přímo pražského, fotbalu. Fotografie, stokoruna a vlastní iniciály byly odeslány na svaz. Teď čekám, co bude, kam mne zařadí. Jestli to bude horší, než 1.B třída, tak budu skutečně naštvaný, ale nepředbíhejme. Testy jsem pořešil s úspěšností 100%. 0 chyb. Ale dle vlastních slov svazových potentátů: "zas až tak moc velký vliv to nemá". Hmps. Zajímalo by mne, co by řekli na to, že jsem test napsal nejen sobě, ale i třem kolegům, co se tísnili vedle mě a ptali se na správné odpovědi. Ne, život není vždycky spravedlivý. Ok, na onom aktivu rozhodčích jsem potkal takovou hrozně moc hezkou "snadbudoucíkolegyni". Za hoďku a kousek máme sraz na východní straně květinářství na Andělu. Tak jsem zvědavý, na které straně ji potkám. Říkala, že si vezme kompas. Tak uvidíme.
Pořád je tu strašná nuda. Jediné, čím nešetří, je víno. Už mám třetí sklenku. Stejně je to španělské víno divné. Zlatý Muškát z Mikulova. A nebo ledové víno, mňam mňam. Tohle je fakt divný. Ani sladké, ani suché. Takové...hm...španělské. Ukrajinec přinesl nějakou kořalku, ale tu jestli otevře, tak tu asi umřem. Snad na to nedojde. Ještě hodinu. Aaaa, co tady budu dělat. Španěl má asi problémy s prostatou. Pořád je na WC, ukrajinec venku křičí do telefonu, snaží se mluvit česky. Je to prdel to poslouchat. Říká "švichni" místo "všichni".
Je tu ještě Michal. Fotograf. Nudí se stejně, jako já, tak mi tu posílá fotky, co nafotil. Všechny jsou strašný. Ale abych měl alespoň jednu vzpomínku na tuhle neskutečnou událost, tak sem uploadnu alespoň jednu. Podle Michala jsem se snažil v tomto momentě vysvětlit, že je akorátní čas na přestávku v jednání. Nicméně už trvá dlouho. A jestli potrvá ještě dýl a já nestihnu v 16:15 ten Anděl, tak asi něco rozbiju. Vzhledem k posledním událostem si nemohu dovolit přijít pozdě a to ani o jednu minutu. Těch 20 minut čekání z neděle mne postavilo trochu do role "nemůžeš si moc vybírat".
Tak jo, prostatický španěl je zpátky, ukrajinec stále na chodbě, právě řekl do telefonu větu "Já rybašit zítra ne manšelka rodit" :)). Hele, taky chci být vysoce postavený manažer. Aby mojí zásadní starostí bylo to, jestli půjdu zítra rybařit, nebo jestli se půjdu mrknout na manželku. Jak rodí. Moje děti. Nebo cizí děti. Nebo prostě děti.
EDIT: Kupodivu, mám problémy s přechodníky. Sice si myslím, že si Kolalok tenhle blog nikdy nepřečte, ale pokud ano, tak mám dobrou zprávu. Vážený Kolaloku, právě se chystám napsat Tapüřeti, jestli by mi nedala jednu hodinu doučování přechodníků. I když to teoreticky zvládám, prakticky na to seru .). Insider joke.
čtvrtek 25. listopadu 2010
pátek 1. října 2010
Tramvajový geront zneškodněn
Jsem člověk povahy mírné, nasírajíc se opravdu sporadicky, ale když už někdy, tak to stojí za to..
Pátek, 1.10.2010, přibližně třetí odpoledne. Nastupuji na Olšanské do tramvaje č.9 a chci se nechat odvézt na Václavské náměstí, přestoupit na trojku a vyrazit směrem domů. Mírumilovný plán se ale zvrtl a nakonec nabral úplně jiný směr, musím jen dodat, že mnohem lepší, než jsem očekával a než to celou dobu vypadalo.
To bylo totiž tak. Tramvaj, která měla tu čest mne obsloužit, byla nová známá "Porschetra", aneb Škoda 14T. Vlezl jsem do prvních dveří a posadil se hnedle za ony šoupačky, vedoucích ze salónu (místa pro cestujících) do onoho obýváku pro řidiče. Proti mně seděl zapáchající smrdutý bezdomovec, který zaplaťpánbůh vystoupil hnedle na Olšanském náměstí, o zastávku níže. Na jeho místo si poté (lituji ji poprvé..) sedla poměrně mladá slečna s kamarádkou. Bohužel, ona slečna přinesla s sebou do tramvaje i dva plátky pizzy na tácku, takové ty co koupíte u stánku.
Tramvaj se nerozjíždí. Za kouřovým sklem vidím, jak řidič vstává, otevírá dveře z kabiny řidiče ven a pak s mocným trhnutím i dveře k nám. "Vypadni s tou pizzou ven, tady to jíst nebudeš!" Málem mi vypadl telefon z ruky. Obrovský, sádelnatý chlap, odhadem tak 150 kilo, zamaštěné vlasy, bez tramvajácké uniformy, odpuzujícího vzledu řve na celou tramvaj a chvějícím se prstem ukazuje ven z tramvaje. "Prosím? Tady se nesmí jíst?" zeptala se slečna a zvedla se ze sedačky. "NIC MI TADY ŽRÁT NEBUDEŠ, VYPADNI VEN, TOHLE NENÍ JÍDELNÍ VŮZ!!"
Protože události posledních dní ve mne zanechaly určitou stopu hořkosti, nesouhlasu, naštvanosti a rozmrzelosti, byl jsem tak tak nastartován vstát a tomu hajzlovi vpálit jednu do ksichtu. Byl ode mě asi tak na metr a při jeho vzrůstu bych na něj zíral jen mírně do výšky, i když stál na onom stupínku, který odděluje prostor cestujících a salonu. Byl jsem rozhodnut. Vřely ve mě emoce již tak nahromaděné za poslední týdny. "No to snad nemyslíte vážně," prohlásil jsem a probodával řidiče očima. "Ano, tady slečna porušila přepravní řád, ale to neznamená, že na ni budete řvát a sprostě jí nadávat, prosím, omluvte se jí a slušně ji požádejte, ať tramvaj opustí a všechno bude v pořádku." Ani nevím, jak jsem dokázal takovou větu dát dohromady. Dozvěděl jsem se ale jen "DRŽ HUBU MLADEJ, S TEBOU SE NIKDO NEBAVÍ!" Tak a teď už jsem vážně nasranej. "Podívejte se, pane řidiči, jednak si nepamatuju, že bychom si někdy potykali. Ještě před pěti minutami seděl na tomhle místě bezdomovec, který smrděl na celou tramvaj a porušil tak přepravní řád úplně stejně, jako tady slečna, která ale narozdíl od toho chlapa, štve jenom vás. A vy si budete otevírat hubu na ní a toho bezdomovce jste nechal jen tak? Víte proč? Protože jste srab a na slabou ženskou si troufnete. Takže teď se omluvíte nejen tady slečně, ale také mně a tím budeme celou záležitost považovat za vyřízenou." "DĚLÁŠ SI ZE MĚ PRDEL?" "Ne pane, nedělám, moc si to nevylepšujete."
Dostali jsme se do zřejmé výhody. Řidič, frustrován, snažil se zasunout ony dveře a zmizet ve své kukani. Bohužel, tak nějak jsem s tím počítal a do rychle zavírajících se dveří jsem vrazil nohu. S tím asi tak nějak óbrgeront nepočítal a prudce zaražený pohyb mu učinil koordinační potíže, zapotácel se a rozplácl sebou na stěnu kabiny. "Pane, povídám, že se mně a tady slečně ihned omluvíte. Slyšíte? Ihned!" To už jsem fakt řval a ještě přistoupil blíže k tomu hajzlovi. Stalo se, co se stát muselo. Bohužel, moje babička má rychlejší boxerské údery než tenhle zmrd. Uhnout se ráně "letící" mi na břicho nebylo ani v tak těsném prostoru problém. A jak mě naučili na jednom zajímavém kurzu, při obraně je dobré využívat energie protivníka k vlastnímu prospěchu. Zatáhl jsem za onu ruku a stáhl celého tlustohajzla ze stupínku dolů. Dopadl přede mě na břicho do mezery mezi sedačkami.
Další kroky jsem domyšlené neměl. Ale domyslel je za mě osud. Říká se, že když policii potřebujete, tak ji nenajdete. Já měl asi štěstí. Když už se začal ten zmetek hrabat na nohy, ozvalo se za mnou najednou hromovým hlasem "ZALEZTE OKAMŽITĚ DO TÝ SVÝ POSRANÝ BUDKY A POKRAČUJTE V JÍZDĚ, NEBO SI TO S VÁMA OKAMŽITĚ VYŘÍDÍME!" Huhu, dva měšťáci. Geront povstal, otočil se a zalezl zpátky do kukaně. Tramvaj se rozjela a pokračovali jsme v jízdě. Začal jsem s policisty řešit případné další kroky. Zraněn jsem nebyl, nikdo se mě ani nedotkl, slečny taky ne. Policajti projevili asi svoji lepší tvář, byli vstřícní, poradili sepsat oficiální stížnost s tím, že celou událost rádi dosvědčí.
Uvidíme, co se bude dít dál. Můj adrenalin klesl na rozumnou úroveň, na Václaváku jsem vystoupil, dal si točenou zmrzlinu (ne u Světozoru, tam dále pasáží mají čoko-vanilkovou ještě lepší a levnější) a pokračoval domů smířen s osudem.
Bojujte za sebe, přátelé, ať si ti hajzlové uvědomí, kde jsou hranice...
----------------------------------
Jako bonus přikládám kopii zprávy odeslanou jako oficiální stížnost Dopravnímu podniku na chování řidiče. Myslím, že sem rád přihraji i další postupné zprávy, pohne-li se vše někam do správných mezí.
Vážení,
rád bych tímto podal stížnost na chování řidiče, ze dne 1.10.2010 na lince č.9, i.č. tramvaje 9135, projíždějící cca v čase 15:25 zastávkou Václavské náměstí ve směru Sídliště Řepy. V zastávce Olšanské náměstí se odehrál incident, kdy řidič nejprve slovně napadl cestující a vulgárními výrazy ji "vyháněl" z tramvaje, protože ona cestující měla na tácku pizzu. Upozorňuji na to, že v Přepravním řádu není zmínka o tom, že se v prostředcích hromadné dopravy nesmí jíst. Toto je ošetřeno pouze piktogramy na dveřích vozidel a tyto mnohdy chybí. Na moji otázku směrem k řidiči, proč se chová vulgárně odpověděl dalšími vulgarismy směřující na moji osobu. Toto jsem nepřešel a požadoval od řidiče omluvu. Tento se mě poté pokusil fyzicky napadnout. Celá událost se udála přibližně v 15:15 dne 1.10.2010. Jako svědky události uvádím paní XXXXX, tel: XXXXXXX, která s uvedením v této stížnosti souhlasí. Dalšími svědky události byli mimojiné dva příslušníci městské policie, okrskové služebny XXXX, tel: XXXXXXX, pánové XXXXXX a XXXXXX. Mé kontaktní údaje jsou již vyplněny ve formuláři výše.
S pozdravem
Rozšafín Ctibum
Pátek, 1.10.2010, přibližně třetí odpoledne. Nastupuji na Olšanské do tramvaje č.9 a chci se nechat odvézt na Václavské náměstí, přestoupit na trojku a vyrazit směrem domů. Mírumilovný plán se ale zvrtl a nakonec nabral úplně jiný směr, musím jen dodat, že mnohem lepší, než jsem očekával a než to celou dobu vypadalo.
To bylo totiž tak. Tramvaj, která měla tu čest mne obsloužit, byla nová známá "Porschetra", aneb Škoda 14T. Vlezl jsem do prvních dveří a posadil se hnedle za ony šoupačky, vedoucích ze salónu (místa pro cestujících) do onoho obýváku pro řidiče. Proti mně seděl zapáchající smrdutý bezdomovec, který zaplaťpánbůh vystoupil hnedle na Olšanském náměstí, o zastávku níže. Na jeho místo si poté (lituji ji poprvé..) sedla poměrně mladá slečna s kamarádkou. Bohužel, ona slečna přinesla s sebou do tramvaje i dva plátky pizzy na tácku, takové ty co koupíte u stánku.
Tramvaj se nerozjíždí. Za kouřovým sklem vidím, jak řidič vstává, otevírá dveře z kabiny řidiče ven a pak s mocným trhnutím i dveře k nám. "Vypadni s tou pizzou ven, tady to jíst nebudeš!" Málem mi vypadl telefon z ruky. Obrovský, sádelnatý chlap, odhadem tak 150 kilo, zamaštěné vlasy, bez tramvajácké uniformy, odpuzujícího vzledu řve na celou tramvaj a chvějícím se prstem ukazuje ven z tramvaje. "Prosím? Tady se nesmí jíst?" zeptala se slečna a zvedla se ze sedačky. "NIC MI TADY ŽRÁT NEBUDEŠ, VYPADNI VEN, TOHLE NENÍ JÍDELNÍ VŮZ!!"
Protože události posledních dní ve mne zanechaly určitou stopu hořkosti, nesouhlasu, naštvanosti a rozmrzelosti, byl jsem tak tak nastartován vstát a tomu hajzlovi vpálit jednu do ksichtu. Byl ode mě asi tak na metr a při jeho vzrůstu bych na něj zíral jen mírně do výšky, i když stál na onom stupínku, který odděluje prostor cestujících a salonu. Byl jsem rozhodnut. Vřely ve mě emoce již tak nahromaděné za poslední týdny. "No to snad nemyslíte vážně," prohlásil jsem a probodával řidiče očima. "Ano, tady slečna porušila přepravní řád, ale to neznamená, že na ni budete řvát a sprostě jí nadávat, prosím, omluvte se jí a slušně ji požádejte, ať tramvaj opustí a všechno bude v pořádku." Ani nevím, jak jsem dokázal takovou větu dát dohromady. Dozvěděl jsem se ale jen "DRŽ HUBU MLADEJ, S TEBOU SE NIKDO NEBAVÍ!" Tak a teď už jsem vážně nasranej. "Podívejte se, pane řidiči, jednak si nepamatuju, že bychom si někdy potykali. Ještě před pěti minutami seděl na tomhle místě bezdomovec, který smrděl na celou tramvaj a porušil tak přepravní řád úplně stejně, jako tady slečna, která ale narozdíl od toho chlapa, štve jenom vás. A vy si budete otevírat hubu na ní a toho bezdomovce jste nechal jen tak? Víte proč? Protože jste srab a na slabou ženskou si troufnete. Takže teď se omluvíte nejen tady slečně, ale také mně a tím budeme celou záležitost považovat za vyřízenou." "DĚLÁŠ SI ZE MĚ PRDEL?" "Ne pane, nedělám, moc si to nevylepšujete."
Dostali jsme se do zřejmé výhody. Řidič, frustrován, snažil se zasunout ony dveře a zmizet ve své kukani. Bohužel, tak nějak jsem s tím počítal a do rychle zavírajících se dveří jsem vrazil nohu. S tím asi tak nějak óbrgeront nepočítal a prudce zaražený pohyb mu učinil koordinační potíže, zapotácel se a rozplácl sebou na stěnu kabiny. "Pane, povídám, že se mně a tady slečně ihned omluvíte. Slyšíte? Ihned!" To už jsem fakt řval a ještě přistoupil blíže k tomu hajzlovi. Stalo se, co se stát muselo. Bohužel, moje babička má rychlejší boxerské údery než tenhle zmrd. Uhnout se ráně "letící" mi na břicho nebylo ani v tak těsném prostoru problém. A jak mě naučili na jednom zajímavém kurzu, při obraně je dobré využívat energie protivníka k vlastnímu prospěchu. Zatáhl jsem za onu ruku a stáhl celého tlustohajzla ze stupínku dolů. Dopadl přede mě na břicho do mezery mezi sedačkami.
Další kroky jsem domyšlené neměl. Ale domyslel je za mě osud. Říká se, že když policii potřebujete, tak ji nenajdete. Já měl asi štěstí. Když už se začal ten zmetek hrabat na nohy, ozvalo se za mnou najednou hromovým hlasem "ZALEZTE OKAMŽITĚ DO TÝ SVÝ POSRANÝ BUDKY A POKRAČUJTE V JÍZDĚ, NEBO SI TO S VÁMA OKAMŽITĚ VYŘÍDÍME!" Huhu, dva měšťáci. Geront povstal, otočil se a zalezl zpátky do kukaně. Tramvaj se rozjela a pokračovali jsme v jízdě. Začal jsem s policisty řešit případné další kroky. Zraněn jsem nebyl, nikdo se mě ani nedotkl, slečny taky ne. Policajti projevili asi svoji lepší tvář, byli vstřícní, poradili sepsat oficiální stížnost s tím, že celou událost rádi dosvědčí.
Uvidíme, co se bude dít dál. Můj adrenalin klesl na rozumnou úroveň, na Václaváku jsem vystoupil, dal si točenou zmrzlinu (ne u Světozoru, tam dále pasáží mají čoko-vanilkovou ještě lepší a levnější) a pokračoval domů smířen s osudem.
Bojujte za sebe, přátelé, ať si ti hajzlové uvědomí, kde jsou hranice...
----------------------------------
Jako bonus přikládám kopii zprávy odeslanou jako oficiální stížnost Dopravnímu podniku na chování řidiče. Myslím, že sem rád přihraji i další postupné zprávy, pohne-li se vše někam do správných mezí.
Vážení,
rád bych tímto podal stížnost na chování řidiče, ze dne 1.10.2010 na lince č.9, i.č. tramvaje 9135, projíždějící cca v čase 15:25 zastávkou Václavské náměstí ve směru Sídliště Řepy. V zastávce Olšanské náměstí se odehrál incident, kdy řidič nejprve slovně napadl cestující a vulgárními výrazy ji "vyháněl" z tramvaje, protože ona cestující měla na tácku pizzu. Upozorňuji na to, že v Přepravním řádu není zmínka o tom, že se v prostředcích hromadné dopravy nesmí jíst. Toto je ošetřeno pouze piktogramy na dveřích vozidel a tyto mnohdy chybí. Na moji otázku směrem k řidiči, proč se chová vulgárně odpověděl dalšími vulgarismy směřující na moji osobu. Toto jsem nepřešel a požadoval od řidiče omluvu. Tento se mě poté pokusil fyzicky napadnout. Celá událost se udála přibližně v 15:15 dne 1.10.2010. Jako svědky události uvádím paní XXXXX, tel: XXXXXXX, která s uvedením v této stížnosti souhlasí. Dalšími svědky události byli mimojiné dva příslušníci městské policie, okrskové služebny XXXX, tel: XXXXXXX, pánové XXXXXX a XXXXXX. Mé kontaktní údaje jsou již vyplněny ve formuláři výše.
S pozdravem
Rozšafín Ctibum
středa 29. září 2010
Proč vlastně Hranostaj...?
Aneb nahlédnutí pod pokličku geneze...
Jak dlouho dokáže člověk před okolím tajit svoji existenci na blogu, který dává veřejně na obdiv na všemožných fórech, ať spojených s letectvím, metroježděním, tancováním, inu a teď nově i na Facebooku, tlamoknize, ksichtoknize, chcete-li? Nakonec moc dlouho ne, takže proč se konečně nerozhoupat a nejít ven s pravdou, která je teď už stejně passé a nic se nestane? To bylo totiž tak...
Jeli jsme, tenkrát ještě s bývalou Drahou (podle tohoto vzoru - trochu Ti zvedneme návštěvnost) odkudsi kamsi a řešili zajímavou debatu stran přebíhajících koček přes silnici těsně před autem. Ne, žádnou jsme nesrazili, ale konverzace šla asi v duchu: "Já: krásná kočička mourovatá" "Ona: Ne, to je hranostaj""Já: Ne, kočka""Ona: Hranostaj!""Já: Ano miláčku, je to hranostaj". A tím jednak vznikl nápad říkat kočkám hranostajové, který nám pak docela dlouho vydržel, také vznikl nápad říkat bývalé Drahé Hranostajátko. A také nakonec vznikl název tohoto blogu a pseudonym, pod kterým zde publikuji.
Vidíte, není na tom vůbec nic zajímavého, prostě normální nápad. Tak a teď ještě co jsem vlastně zač. Většina lidi, pokud sem zabrousí, tak asi stejně tuší, ale pokud ne, tak se prostě profláknu zcela. Je to prosté, jsem Rozšafín Ctibum.
Jak dlouho dokáže člověk před okolím tajit svoji existenci na blogu, který dává veřejně na obdiv na všemožných fórech, ať spojených s letectvím, metroježděním, tancováním, inu a teď nově i na Facebooku, tlamoknize, ksichtoknize, chcete-li? Nakonec moc dlouho ne, takže proč se konečně nerozhoupat a nejít ven s pravdou, která je teď už stejně passé a nic se nestane? To bylo totiž tak...
Jeli jsme, tenkrát ještě s bývalou Drahou (podle tohoto vzoru - trochu Ti zvedneme návštěvnost) odkudsi kamsi a řešili zajímavou debatu stran přebíhajících koček přes silnici těsně před autem. Ne, žádnou jsme nesrazili, ale konverzace šla asi v duchu: "Já: krásná kočička mourovatá" "Ona: Ne, to je hranostaj""Já: Ne, kočka""Ona: Hranostaj!""Já: Ano miláčku, je to hranostaj". A tím jednak vznikl nápad říkat kočkám hranostajové, který nám pak docela dlouho vydržel, také vznikl nápad říkat bývalé Drahé Hranostajátko. A také nakonec vznikl název tohoto blogu a pseudonym, pod kterým zde publikuji.
Vidíte, není na tom vůbec nic zajímavého, prostě normální nápad. Tak a teď ještě co jsem vlastně zač. Většina lidi, pokud sem zabrousí, tak asi stejně tuší, ale pokud ne, tak se prostě profláknu zcela. Je to prosté, jsem Rozšafín Ctibum.
Kterak se (ne)vychovávají světlušky a kterak jsou rodiče neskuteční pitomci
Aneb mám chuť něco napsat. Ale nevím moc co, a tak píšu, co mě zrovna napadne...
A začnu tím nejaktuálnějším. Před pár dny jsem se byl opět podívat do míst, kde jsem ještě před několika lety trávil nejoblíbenější části prázdnin - u Toužimi, na Střele, na téhle louce, na táboře 162. oddílu modřanských skautů.
Teď, tentokráte s 75. oddílem, jsem měl šanci se na ona místa podívat znovu. Bohužel, zklamala mne práce, a tak jsem, nakonec naštěstí, neodjížděl se zbytkem skupinky v brzkém odpoledni autobusem, ale cestoval jsem po vlastní ose, do Bochova, o téměř tři hodiny později. Shoda náhod tomu chtěla, že mým dříve vyraženým kolegům a kamarádům se velmi špatně vedlo, spoje nenavazovaly, nebo nejely, nebo je nenašli, nevím. Každopádně jsme se v třičtvrtě na devět večer, za tmy, sešli v Bochově, 8 kilometrů pochodu na tábořiště, nás 5 dospělých a 5 zcela nových světlušek - skautího potěru ženského, akorátně nastoupivší do prvních tříd základních škol. Přišel nápad - přespíme na hradě Hartenštejně, nějak tam ten přístřešek už postavíme, a ráno vyrazíme směrem Kozlov (po našem Kozomín) a na tábořiště.
Asi při nás stáli všichni svatí. Asi jsme měli prostě z pr..kliku. Hradní věž totiž už nevypadá tak, jako na obrázcích v odkaze, ale je vylepšena o luxusní ložnici pro 10 unavených skautíků. Co bych napínal. Strávili jsme zde nakonec všechny tři dny, v pátek v noci začalo lejt a do nedělního odjezdu nepřestalo. Při představě pěti promočených nezkušených dětí jsme rozhodli zůstat a udělali jsme moc dobře. Problém byl ovšem dvojí. Jednak na hradu nebyla voda. A druhak - na hradě nebyl vymyšlený program. Ještě bych rád upřesnil svoji roli - byl jsem pozván jako kytarista a zpěvák, společně s Liškou, sobotní večer byl vymezen zpěvu s jasným cílem - rozezpívat světlušky.
--- Přístavek na Hartenštejnské věži aneb luxusní ložnice ---
Trochu moc jsem se rozepsal úvodem. Tak a teď k tomu podstatnému. Programem byl pověřen bratr Šikula. Dle Raka dokonce programový vedoucí skautské mládeže. A ač nerad kopu do "vlastních" řad, musím v tomto případě ostře vystoupit proti tomu, co se za ty tři dny na hradě Hartenštejnském dělo. Pět absolutně nezkušených holčiček, poprvé na jakékoliv výpravě, vypotácelo se z ne zrovna nadšenými výrazy z autobusu, v devět hodin večer, zima jak v psírně. Batohy zabaleny systémem "maminka to zabalila a já to unesu, kdybych se strhala". Vyrazili jsme směr Hartenštejn, přeci jen, je to nějaký ten kilometr chůze. Dorazili jsme, objevili ten poklad stran otevřené novostavby věže, nastěhovali se tam a brzy usnuli. K večeři bylo "co dům dal", kupodivu s sebou holky tahaly mnoho chlebů se salámem, skleněné lahve plné všerůzných pitiv..chjo..
--- A takhle to vypadá uvnitř, za "ondřejovým křížem" z trámků se schovává Liška ---
Tak a teď konečně pojďme k jádru pudla. Ve věku sedmi, osmi let, se nemůže dělat program stylem, který na hradě probíhal. Holky neměly vůbec žádné zkušenosti s čímkoliv, co se po nich chtělo. A pod tím si představte skutečně úplně všechno ("Holky - čistit zuby!" "A jaaak?" "Mno normálně, jako doma." "Ale tady není umyvadlo...") . A tak bych mohl pokračovat. Ne, kašlu na to, rozmyslel jsem si to. Nehodlám plivat do vlastních řad. Jen si myslím, že v tomto věku je důležitá motivace, nikoliv myšlení. Stavění přístřešku těmto dětem nic nedá. Musí si hrát. Musí je to bavit. Jinak se na to vykašlou a půjdou jinam. Snažil jsem se o to celou dobu, vymýšlet věci, které by děti bavily a nejen poučovaly. Snad to bylo dobré. A snad i bratr Šikula vymyslí do příště něco lepšího. Protože tak, jak to bylo, by to asi nešlo.
--- Výhled z věžky na protější stranu hradu. Vlevo vpředu dřevěným záklopem zakrytá studna a před ní vstup do sklepa, kryté jeskyňky, kde jsme nakonec i vařili a uchovávali "suché" dřevo ---
Můj poslední odstavec bude patřit rodičům ratolestní, které s námi jedou na výpravu. Chápu starost o děti. Ale už nechápu to, že nejsou schopni naslouchat pokynům, prosbám a požadavkům vedoucích, které s nimi ještě před odjezdem dětí ve svém volném čase uspořádají schůzku a vše proberou. Nedovedu si představit, že bych i v tomto případě šel tvrdě proti jejich doporučení. Jak jinak lze chápat to, že při kontrole batohů najdeme plesnivé chleby se salámem, které maminka zabalí dítěti "na cestu zpátky" a schová hluboko do batohu. Jak jinak lze chápat, že pod položkou "láhev pití na den, minimálně 1 litr" najdeme 0,5 l Coca Coly. Jakto, že když se ví, že je zajištěno jídlo na celou výpravu a jediným požadavkem je svačina na cestu tam, najdeme nakonec tolik jídla, že bychom z toho dokázali žít týden a ještě by zbylo? Kdybych do tohoto měl co říct, rodiče bych nechal vytahovat ony plesnivé kousky z batohů, rozpadlé kusy sušenek ze svetrů, spacáků a ponožek. Rodiče selhávají ve své roli a to zcela programově. Dětem totálně chybí základní slušné vychování co se týče chování s dospělými lidmi, nejen s těmi cizími, jako průvodčí ve vlaku, autobuse, prodavačka v obchodě, číšník v restauraci, ale i s těmi známými, svými vedoucími. Kde je schopnost poděkovat, poprosit, pozdravit? Proč nám rodiče kazí práci naprosto neschopnými rozhodnutími a naopak nepomáhají tam, kde by měli? Tohle se musí změnit..
Abych ale nekončil tak nevesele. Z těch pěti dětí, které jsem mohl poznat v těchto tří dnech, rostou ze tří z nich naprosto úžasné holky, které budou, dle mého, schopny konkurovat těm holkám, které jsem ve svých skautských rolích poznal téměř od malička. Myška, Klíště, Jeskyňka, Klára, Kristýna a omlouvám se všem, na které jsem zapomněl...to všechno byly holky, které dokázaly prodat to, co jsme jim dali a odvděčit se tím nejlepším možným způsobem. Teď jsou z nich slečny, na které je člověk tak malinko hrdý, že byl, byť třeba malým kolečkem, v soukolí výchovy.
P.S. Přečetl jsem si Zuzky příspěvek na blogu. A jsem neskutečně překvapen...
P.P.S. Těžko říct, jestli někdy něco někdy třeba ano, ale přes první odpor bych teď do Plzně jezdil strašně, strašně rád :). A jen pár vyvolených bude vědět proč..
A začnu tím nejaktuálnějším. Před pár dny jsem se byl opět podívat do míst, kde jsem ještě před několika lety trávil nejoblíbenější části prázdnin - u Toužimi, na Střele, na téhle louce, na táboře 162. oddílu modřanských skautů.
Teď, tentokráte s 75. oddílem, jsem měl šanci se na ona místa podívat znovu. Bohužel, zklamala mne práce, a tak jsem, nakonec naštěstí, neodjížděl se zbytkem skupinky v brzkém odpoledni autobusem, ale cestoval jsem po vlastní ose, do Bochova, o téměř tři hodiny později. Shoda náhod tomu chtěla, že mým dříve vyraženým kolegům a kamarádům se velmi špatně vedlo, spoje nenavazovaly, nebo nejely, nebo je nenašli, nevím. Každopádně jsme se v třičtvrtě na devět večer, za tmy, sešli v Bochově, 8 kilometrů pochodu na tábořiště, nás 5 dospělých a 5 zcela nových světlušek - skautího potěru ženského, akorátně nastoupivší do prvních tříd základních škol. Přišel nápad - přespíme na hradě Hartenštejně, nějak tam ten přístřešek už postavíme, a ráno vyrazíme směrem Kozlov (po našem Kozomín) a na tábořiště.
Asi při nás stáli všichni svatí. Asi jsme měli prostě z pr..kliku. Hradní věž totiž už nevypadá tak, jako na obrázcích v odkaze, ale je vylepšena o luxusní ložnici pro 10 unavených skautíků. Co bych napínal. Strávili jsme zde nakonec všechny tři dny, v pátek v noci začalo lejt a do nedělního odjezdu nepřestalo. Při představě pěti promočených nezkušených dětí jsme rozhodli zůstat a udělali jsme moc dobře. Problém byl ovšem dvojí. Jednak na hradu nebyla voda. A druhak - na hradě nebyl vymyšlený program. Ještě bych rád upřesnil svoji roli - byl jsem pozván jako kytarista a zpěvák, společně s Liškou, sobotní večer byl vymezen zpěvu s jasným cílem - rozezpívat světlušky.
--- Přístavek na Hartenštejnské věži aneb luxusní ložnice ---
Trochu moc jsem se rozepsal úvodem. Tak a teď k tomu podstatnému. Programem byl pověřen bratr Šikula. Dle Raka dokonce programový vedoucí skautské mládeže. A ač nerad kopu do "vlastních" řad, musím v tomto případě ostře vystoupit proti tomu, co se za ty tři dny na hradě Hartenštejnském dělo. Pět absolutně nezkušených holčiček, poprvé na jakékoliv výpravě, vypotácelo se z ne zrovna nadšenými výrazy z autobusu, v devět hodin večer, zima jak v psírně. Batohy zabaleny systémem "maminka to zabalila a já to unesu, kdybych se strhala". Vyrazili jsme směr Hartenštejn, přeci jen, je to nějaký ten kilometr chůze. Dorazili jsme, objevili ten poklad stran otevřené novostavby věže, nastěhovali se tam a brzy usnuli. K večeři bylo "co dům dal", kupodivu s sebou holky tahaly mnoho chlebů se salámem, skleněné lahve plné všerůzných pitiv..chjo..
--- A takhle to vypadá uvnitř, za "ondřejovým křížem" z trámků se schovává Liška ---
Tak a teď konečně pojďme k jádru pudla. Ve věku sedmi, osmi let, se nemůže dělat program stylem, který na hradě probíhal. Holky neměly vůbec žádné zkušenosti s čímkoliv, co se po nich chtělo. A pod tím si představte skutečně úplně všechno ("Holky - čistit zuby!" "A jaaak?" "Mno normálně, jako doma." "Ale tady není umyvadlo...") . A tak bych mohl pokračovat. Ne, kašlu na to, rozmyslel jsem si to. Nehodlám plivat do vlastních řad. Jen si myslím, že v tomto věku je důležitá motivace, nikoliv myšlení. Stavění přístřešku těmto dětem nic nedá. Musí si hrát. Musí je to bavit. Jinak se na to vykašlou a půjdou jinam. Snažil jsem se o to celou dobu, vymýšlet věci, které by děti bavily a nejen poučovaly. Snad to bylo dobré. A snad i bratr Šikula vymyslí do příště něco lepšího. Protože tak, jak to bylo, by to asi nešlo.
--- Výhled z věžky na protější stranu hradu. Vlevo vpředu dřevěným záklopem zakrytá studna a před ní vstup do sklepa, kryté jeskyňky, kde jsme nakonec i vařili a uchovávali "suché" dřevo ---
Můj poslední odstavec bude patřit rodičům ratolestní, které s námi jedou na výpravu. Chápu starost o děti. Ale už nechápu to, že nejsou schopni naslouchat pokynům, prosbám a požadavkům vedoucích, které s nimi ještě před odjezdem dětí ve svém volném čase uspořádají schůzku a vše proberou. Nedovedu si představit, že bych i v tomto případě šel tvrdě proti jejich doporučení. Jak jinak lze chápat to, že při kontrole batohů najdeme plesnivé chleby se salámem, které maminka zabalí dítěti "na cestu zpátky" a schová hluboko do batohu. Jak jinak lze chápat, že pod položkou "láhev pití na den, minimálně 1 litr" najdeme 0,5 l Coca Coly. Jakto, že když se ví, že je zajištěno jídlo na celou výpravu a jediným požadavkem je svačina na cestu tam, najdeme nakonec tolik jídla, že bychom z toho dokázali žít týden a ještě by zbylo? Kdybych do tohoto měl co říct, rodiče bych nechal vytahovat ony plesnivé kousky z batohů, rozpadlé kusy sušenek ze svetrů, spacáků a ponožek. Rodiče selhávají ve své roli a to zcela programově. Dětem totálně chybí základní slušné vychování co se týče chování s dospělými lidmi, nejen s těmi cizími, jako průvodčí ve vlaku, autobuse, prodavačka v obchodě, číšník v restauraci, ale i s těmi známými, svými vedoucími. Kde je schopnost poděkovat, poprosit, pozdravit? Proč nám rodiče kazí práci naprosto neschopnými rozhodnutími a naopak nepomáhají tam, kde by měli? Tohle se musí změnit..
Abych ale nekončil tak nevesele. Z těch pěti dětí, které jsem mohl poznat v těchto tří dnech, rostou ze tří z nich naprosto úžasné holky, které budou, dle mého, schopny konkurovat těm holkám, které jsem ve svých skautských rolích poznal téměř od malička. Myška, Klíště, Jeskyňka, Klára, Kristýna a omlouvám se všem, na které jsem zapomněl...to všechno byly holky, které dokázaly prodat to, co jsme jim dali a odvděčit se tím nejlepším možným způsobem. Teď jsou z nich slečny, na které je člověk tak malinko hrdý, že byl, byť třeba malým kolečkem, v soukolí výchovy.
P.S. Přečetl jsem si Zuzky příspěvek na blogu. A jsem neskutečně překvapen...
P.P.S. Těžko říct, jestli někdy něco někdy třeba ano, ale přes první odpor bych teď do Plzně jezdil strašně, strašně rád :). A jen pár vyvolených bude vědět proč..
čtvrtek 1. července 2010
Czech All England Club
Aneb bude to český Wimbledon?
Velká Británie opět hostí sportovní svátek, kvalitativně i historicky absolutně nesrovnatelný s běžícím VuVu mistrovství světa ve fotbale v JAR. Wimbledon, nejstarší turnaj na světě, opět otevřel brány nejlepšímu tenisu. Takže oblek, jahody se šlehačkou a zasedněme těsně za královskou loži na centrálním dvorci.
Asi bych se o něm nezmiňoval, kdyby nebyl letošní Wimbledon pro českého diváka natolik výjimečný. Petra Kvitová, Tomáš Berdych, to jsou ikony českého tenisu, které zazářily. Ale podívejme se do hloubek wimbledonských tabulek. Kristýna Plíšková válcuje jednu soupeřku za druhou v dívkách a dnes krátce po poledni postoupila do semifinále. Lukáš Dlouhý společně s Ivetou Benešovou postoupili do čtvrtfinále "mixu", smíšené čtyřhry.
Petra Kvitová právě přichází do arény, pokud předvede podobný výkon jako proti Wozniacké, neměla by mít s plnoštíhlou Williamsovou výraznější problém. Stačí jen nepřistoupit na její hru a trochu ji rozběhat, vždyť se skoro nehýbe..
Tomáš Berdych, který včera totálně znemožnil Rogera Federera, zaslouží absolutorium. Nelze říct, že by "Fedex" byl horší. Je nutno říct, že Tomáš byl mnohonásobně lepší, riskoval, no, měl spousty štěstí, trefoval lajny, ale to k tenisu patří. Ublížená reakce "The Big One", že neměl svůj den, byl zraněn a unaven, nepatří do úst někomu, kdo si X let užíval na výsluní čísla 1 tenisového žebříčku ATP. Pokud hraje Roger proti komukoliv, považuji ho tak trošku za našeho, přeci jen, zvolil si Slovenku za manželku a to mi přijde jako výborný krok :o). Ale proti Tomáši Berdychovi s moji podporou počítat nemůže. A zaslouženě prohrál. Měl říct, že Tomáš byl lepší. Všichni to viděli, věděli. Doba, kdy Roger ovládal světový tenis, pomalu odchází. Klesne na třetí příčku žebříčku, snad poprvé od roku 2003. A bude padat níž a níž.
A tak tedy, pokud budeme mít opět trošku štěstíčka, můžeme si zahrát finále. Aktuálně je to rozehrané skvěle. Petra se jen musí nenechat rozhodit. Tomáš má všechno ve svých rukou. Kristýna je o třídu výš, než všechny její protihráčky v dívkách.
Ježkovy zraky, Serena Williamsová právě cvičně podává.. A ty červený bombarďáky, to je teda něco...
Velká Británie opět hostí sportovní svátek, kvalitativně i historicky absolutně nesrovnatelný s běžícím VuVu mistrovství světa ve fotbale v JAR. Wimbledon, nejstarší turnaj na světě, opět otevřel brány nejlepšímu tenisu. Takže oblek, jahody se šlehačkou a zasedněme těsně za královskou loži na centrálním dvorci.
Asi bych se o něm nezmiňoval, kdyby nebyl letošní Wimbledon pro českého diváka natolik výjimečný. Petra Kvitová, Tomáš Berdych, to jsou ikony českého tenisu, které zazářily. Ale podívejme se do hloubek wimbledonských tabulek. Kristýna Plíšková válcuje jednu soupeřku za druhou v dívkách a dnes krátce po poledni postoupila do semifinále. Lukáš Dlouhý společně s Ivetou Benešovou postoupili do čtvrtfinále "mixu", smíšené čtyřhry.
Petra Kvitová právě přichází do arény, pokud předvede podobný výkon jako proti Wozniacké, neměla by mít s plnoštíhlou Williamsovou výraznější problém. Stačí jen nepřistoupit na její hru a trochu ji rozběhat, vždyť se skoro nehýbe..
Tomáš Berdych, který včera totálně znemožnil Rogera Federera, zaslouží absolutorium. Nelze říct, že by "Fedex" byl horší. Je nutno říct, že Tomáš byl mnohonásobně lepší, riskoval, no, měl spousty štěstí, trefoval lajny, ale to k tenisu patří. Ublížená reakce "The Big One", že neměl svůj den, byl zraněn a unaven, nepatří do úst někomu, kdo si X let užíval na výsluní čísla 1 tenisového žebříčku ATP. Pokud hraje Roger proti komukoliv, považuji ho tak trošku za našeho, přeci jen, zvolil si Slovenku za manželku a to mi přijde jako výborný krok :o). Ale proti Tomáši Berdychovi s moji podporou počítat nemůže. A zaslouženě prohrál. Měl říct, že Tomáš byl lepší. Všichni to viděli, věděli. Doba, kdy Roger ovládal světový tenis, pomalu odchází. Klesne na třetí příčku žebříčku, snad poprvé od roku 2003. A bude padat níž a níž.
A tak tedy, pokud budeme mít opět trošku štěstíčka, můžeme si zahrát finále. Aktuálně je to rozehrané skvěle. Petra se jen musí nenechat rozhodit. Tomáš má všechno ve svých rukou. Kristýna je o třídu výš, než všechny její protihráčky v dívkách.
Ježkovy zraky, Serena Williamsová právě cvičně podává.. A ty červený bombarďáky, to je teda něco...
pondělí 14. června 2010
FC Beton vs FreeTeam - komentář k utkání
Souboj, který vzhledem k dalšímu vývoji tohoto hracího dne vlastně nic neřešil, dva teamy, které měli jasný postup si to rozdali o lepší umístění v tabulce. Nicméně Betonáři nevěděli, že jim Beerchester díky výhře „uhrál“ postup a tak na nich byla patrná až přehnaná nervozita v průběhu celého zápasu. Utkání začalo opatrně, gigantické hřiště na Mikulově dovoluje kombinovat s míčem na noze a mužstva se spíše oťukávala. Pak ale po dobrém zákroku gólmana Šístka vyrazil Beton do protiútoku a Šafránek prostřelil gólmana hostí.
K jejich škodě to ovšem bylo všechno, co dokázali předvést. Od 10. minuty převzali iniciativu běhaví hráči FreeTeamu a vytvořili si několik dobrých šancí, které ovšem skončili buď na rukavicích prozatím výborně chytajícího Šístka, nebo na v síti obklopující hřiště chráníc kolemjdoucí od vzdušných projektilů. Vyrovnání ale na sebe nenechalo dlouho čekat. Brankáři Betonu totiž došla magie asi kolem 15. minuty, a tak první dva a čtvrtý gól FreeTeamu tohoto poločasu padají na jeho hlavu. Dostat dvě branky hlavou a jeden z úhlu téměř záporného prostě v malém fotbale nelze. FreeTeam si vypracoval spousty lepších příležitostí, ale Apolín, Frýba i Mecko dostali od Betonu branky téměř zadarmo. Pouze gól Malknechta lze označit jako vypracovanou šanci FreeTeamu, když po pěkné narážečce postupoval sám na Šístka a nekompromisně zakončil. Podíváme-li se na druhou stranu hřiště, gólman Frýba jen občas zasahoval proti náhodné akci soupeře, většinu střel vysílal Beton k rohovým praporkům a nebo vysoko nad hlavy všech.
Druhý poločas měl přinést drtivou ofenzivu Betonu, nicméně nestalo se, obrázek ze závěru prvního poločasu se prakticky nezměnil. Beton sice přitvrdil v osobních soubojích, hlavně hráč Hamrle mladší běhal někdy po hřišti jak smyslu zbavená motorová myška, jeho chíle slávy však měla teprve přijít. Ve 42. minutě tečoval náhodnou střelu Betonu kolem bezmocného Frýby a rodila se zápletka. Tu ovšem po dalších 9. minutách zahnal pěknou střelou Apolín, gólman Šístek ji neudržel, míč se sice tak tak dostal za brankovou čáru, ale bylo rozhodnuto. Utkání se poté už jen dohrávalo.
Kdyby Beton věděl, že je jistým postupujícím do vyšší ligy již před tímto zápasem, bylo by utkání třeba vyrovnané. FreeTeam, nesvázán nervozitou, měl na hřišti přeci jen navrch a dokázal tuto převahu využít. Obrana Betonu v čele s gólmanem Šístkem (právě jsem si našel, že se před utkáním přejedl řízky!) nedokázala potvrdit svoji pozici nejlépe bránícího teamu 7.K ligy. Ani FreeTeam ale nepředvedl nic z toho, že by měl být výrazně nejlépe útočícím týmem ligy, dá se to ale připsat tomu, že jim v zápase již o nic nešlo. Na závěr tedy gratuluji oběma týmům k postupu do vyšší soutěže.
K jejich škodě to ovšem bylo všechno, co dokázali předvést. Od 10. minuty převzali iniciativu běhaví hráči FreeTeamu a vytvořili si několik dobrých šancí, které ovšem skončili buď na rukavicích prozatím výborně chytajícího Šístka, nebo na v síti obklopující hřiště chráníc kolemjdoucí od vzdušných projektilů. Vyrovnání ale na sebe nenechalo dlouho čekat. Brankáři Betonu totiž došla magie asi kolem 15. minuty, a tak první dva a čtvrtý gól FreeTeamu tohoto poločasu padají na jeho hlavu. Dostat dvě branky hlavou a jeden z úhlu téměř záporného prostě v malém fotbale nelze. FreeTeam si vypracoval spousty lepších příležitostí, ale Apolín, Frýba i Mecko dostali od Betonu branky téměř zadarmo. Pouze gól Malknechta lze označit jako vypracovanou šanci FreeTeamu, když po pěkné narážečce postupoval sám na Šístka a nekompromisně zakončil. Podíváme-li se na druhou stranu hřiště, gólman Frýba jen občas zasahoval proti náhodné akci soupeře, většinu střel vysílal Beton k rohovým praporkům a nebo vysoko nad hlavy všech.
Druhý poločas měl přinést drtivou ofenzivu Betonu, nicméně nestalo se, obrázek ze závěru prvního poločasu se prakticky nezměnil. Beton sice přitvrdil v osobních soubojích, hlavně hráč Hamrle mladší běhal někdy po hřišti jak smyslu zbavená motorová myška, jeho chíle slávy však měla teprve přijít. Ve 42. minutě tečoval náhodnou střelu Betonu kolem bezmocného Frýby a rodila se zápletka. Tu ovšem po dalších 9. minutách zahnal pěknou střelou Apolín, gólman Šístek ji neudržel, míč se sice tak tak dostal za brankovou čáru, ale bylo rozhodnuto. Utkání se poté už jen dohrávalo.
Kdyby Beton věděl, že je jistým postupujícím do vyšší ligy již před tímto zápasem, bylo by utkání třeba vyrovnané. FreeTeam, nesvázán nervozitou, měl na hřišti přeci jen navrch a dokázal tuto převahu využít. Obrana Betonu v čele s gólmanem Šístkem (právě jsem si našel, že se před utkáním přejedl řízky!) nedokázala potvrdit svoji pozici nejlépe bránícího teamu 7.K ligy. Ani FreeTeam ale nepředvedl nic z toho, že by měl být výrazně nejlépe útočícím týmem ligy, dá se to ale připsat tomu, že jim v zápase již o nic nešlo. Na závěr tedy gratuluji oběma týmům k postupu do vyšší soutěže.
sobota 12. června 2010
sobota 29. května 2010
Poprask v Třeskoprskách
Inu, co na to říct. Máme po volbách. Zemětřesení, po kterém všichni volali, je tady. Pravicová politika nám, velmi pravděpodobně, bude diktovat následující 4 roky. Necítím se býti ani nejmenším politologem. Proč se říká "levice" a "pravice" nevím doposud, vím, kdo je kdo, ale nevím proč. Nicméně, stejně bych se rád vyblil z toho, proč a jak já.
Volil jsem ODS. K volbám přistupuji jako zodpovědný volič. V prvním kole vyhazuji strany, které buď nechápu (DSSS) nebo nehodlám tolerovat (KSČM) a nebo obojí najednou (VPB-SZSAROPASÚ...). Po několika dalších krocích mi zbyla ODS a TOP9. Jsem poměrně snadno ovlivnitelný médii. Pan Kalousek mi tedy převážil misky vah k ODS, a tak tedy s volebním lístkem 26 jsem odkulhal k urně. Slečna ve volební komisi, kontrolujíc mi občanský průkaz, byla opravdu hezká :). Pokud bych ji také zaujal, tak si jistě zapamatovala jméno a potom si to tady přečte. Tímto ji také zdravím :).
V pozici, ve které právě jsem, bych měl spíše inklinovat k levicové politice. Na internetu se objevilo spoustu srovnávacích testů typu "zkus, jak bys hlasoval ve sněmovně a zjisti, kdo se s tebou nejvíce shoduje". Vycházela mi ČSSD v poměrně drsné shodě, kolem 40%.
Nicméně, to, co se děje kolem nás, je realita. Realita + 10 let je Řecko. A tam nechci. Paroubek nás tam vedl. Jsem rád, že se půjde jinudy. Čeká nás placené školné? Zvýší-li se radikálně kvalita, sníží-li se odliv inteligence z ČR, já to beru. Poplatky u lékaře? Proboha, kam jsme dali oči? Doktoři by zasloužili stokrát vyšší plat, než nyní mají. Pomůže jim tohle? Jestli ano, tak jdu do toho.
Koupil jsem si víno. Není ho s kým vypít, ale proč ne. Dnešní den mne potěšil, užiji si jej alespoň sám.
Volil jsem ODS. K volbám přistupuji jako zodpovědný volič. V prvním kole vyhazuji strany, které buď nechápu (DSSS) nebo nehodlám tolerovat (KSČM) a nebo obojí najednou (VPB-SZSAROPASÚ...). Po několika dalších krocích mi zbyla ODS a TOP9. Jsem poměrně snadno ovlivnitelný médii. Pan Kalousek mi tedy převážil misky vah k ODS, a tak tedy s volebním lístkem 26 jsem odkulhal k urně. Slečna ve volební komisi, kontrolujíc mi občanský průkaz, byla opravdu hezká :). Pokud bych ji také zaujal, tak si jistě zapamatovala jméno a potom si to tady přečte. Tímto ji také zdravím :).
V pozici, ve které právě jsem, bych měl spíše inklinovat k levicové politice. Na internetu se objevilo spoustu srovnávacích testů typu "zkus, jak bys hlasoval ve sněmovně a zjisti, kdo se s tebou nejvíce shoduje". Vycházela mi ČSSD v poměrně drsné shodě, kolem 40%.
Nicméně, to, co se děje kolem nás, je realita. Realita + 10 let je Řecko. A tam nechci. Paroubek nás tam vedl. Jsem rád, že se půjde jinudy. Čeká nás placené školné? Zvýší-li se radikálně kvalita, sníží-li se odliv inteligence z ČR, já to beru. Poplatky u lékaře? Proboha, kam jsme dali oči? Doktoři by zasloužili stokrát vyšší plat, než nyní mají. Pomůže jim tohle? Jestli ano, tak jdu do toho.
Koupil jsem si víno. Není ho s kým vypít, ale proč ne. Dnešní den mne potěšil, užiji si jej alespoň sám.
čtvrtek 22. dubna 2010
Pěkný večer..
"Dejte mi pevný bod a pohnu zemí" prohlásil Archimédes již před mnoha staletími. A já dnes říkám: "Dejte mi dobré přátele a dokáži totéž." Jsem na tom mnohem líp. Já už je mám.
Výzdoba tunelu do minulosti - expedice Matrix 2010
Jednou z částí motivace byl i průchod do minulosti, v tzv. Myší díře vedle letohrádku Kinských. Byl vyzdoben fotografiemi pražského hradu v průběhu času. Když jsem si našel čas a byl jsem se tam podívat, potěšilo mne, kolik lidí si tyto fotografie, vytvořené noc před hrou, fotí. Objevili jsme dokonce človíčka, který s mobilem v ruce nahrával muziku, linoucí se z reproduktorku. Výtky, že obrázky nakonec k ničemu nebyly jsou jen důkazem špatné znalosti pravidel. Logo Matrixu se na žádné fotografii záměrně neobjevilo, proto to vlastně nebyla součást šifrovacího závodu :).
Několik lidí mne v cíli prosilo o zveřejnění těchto fotografií. Tak prosím, tady jsou a dokonce přidávám i jeden, který jsme nakonec nepoužili :)
Několik lidí mne v cíli prosilo o zveřejnění těchto fotografií. Tak prosím, tady jsou a dokonce přidávám i jeden, který jsme nakonec nepoužili :)
Amarouny
Sla(v)ná šifra Expedice Matrix 2010
Když jsme se kolem Vánoc rozhodovali, jakým způsobem bude motivován letošní Matrix, bylo jasné, že pokud vyhrají Návštěvníci, musí být Amarouny součástí. A přibližně od února do dubna trvalo, než jsme dali dohromady funkční, vyrobitelný a hlavně vyluštitelný princip.
Věřte nebo ne, verze, která se nakonec objevila ve hře, byla mnohem jednodušší než ta, která byla prvně vymyšlena. Totiž v první verzi byla šifra dokonce třístupňová. V barvičkách jednotlivých dílků bylo zakódováno braillem slovo YES. Tedy jakožto potvrzení postupu (anglicky ano) a také jako další návod (foneticky sněz :) ). Po snědení vypadlo z jednotlivých chutí opět braillem (stačilo si do stejné mřížky 6x3 vyplňovat, zda je amaroun FUJ, nebo MŇAM) slovíčko HAM. Třetím krokem pak bylo posunout všechna písmenka v Amarounech o ono kouzelné HAM.
Testerům se zdál tento princip příliš složitý, moc náchylný na chybu. A tak se do hry dostala verze mnohem jednodušší, pouze jednostupňová, s vklíněnou nápovědou.
Ale teď k tomu, jak jsme vyrábeli tento slaný zázrak. V pátek ráno, den před hrou, vyrazil jsem se zásobou papíru na pečení, cukru (jojo, i ten tam byl :) ), hrnci a plechy na pečení k Soně do bytu a začal připravovat první dávky. Postup je jednoduchý, vezměme obyčejné Cukrárenské želé podle postupu uvaříme, dochutíme, necháme odstát, vylejeme do připravených plechů a necháme hodinku ztuhnout. Hmota, která vznikne, se rozřeže na kostičky, poskládá na tácky, do kostiček se napíchají písmenka, zabalit, složit do přepravek, expedovat.
Zní to mnohem jednoduššeji, než to nakonec bylo, trvalo nám to přesně jeden den vyrobit dostatečné množství + rozumnou rezervu. Mno a na závěr tedy fotky z výroby této aktivity.
Dr Oetker by nás taky mohl nějak zasponzorovat..:-)
První kostky se chladí
Vaříme..
Přísady v amarounech. Želé, cukr a věřte nebo ne, sůl :)
Pravděpodobně horší činností, než krájet želé, bylo nastříhat přes 3000 písmenek
Šmik šmik šmik..
Písmenka na papíře. Vypadalo to nekonečně..
Chladíme další dávky. Vůně soli se line celým bytem..
Šmik šmik šmik..
Šmik šmik šmik..
Dokončené kostky nakrájené na menší formát připraveny k dalšímu zmenšení
Naléváme červené mňam
Můj škodolibý úsměv orga přimíchavajíc do vařícího se želé sůl :)
Anka krájí plechy
Tak tenhle pattern, kterým jsme vždy zahajovali sestavování na tácky (červené mňam amarouny) budu mít před očima ještě hodně dlouho..
Skládáme a skládáme
Připraveno pro další krájení
A tady již připraveno k odvozu k Písecké bráně
Když jsme se kolem Vánoc rozhodovali, jakým způsobem bude motivován letošní Matrix, bylo jasné, že pokud vyhrají Návštěvníci, musí být Amarouny součástí. A přibližně od února do dubna trvalo, než jsme dali dohromady funkční, vyrobitelný a hlavně vyluštitelný princip.
Věřte nebo ne, verze, která se nakonec objevila ve hře, byla mnohem jednodušší než ta, která byla prvně vymyšlena. Totiž v první verzi byla šifra dokonce třístupňová. V barvičkách jednotlivých dílků bylo zakódováno braillem slovo YES. Tedy jakožto potvrzení postupu (anglicky ano) a také jako další návod (foneticky sněz :) ). Po snědení vypadlo z jednotlivých chutí opět braillem (stačilo si do stejné mřížky 6x3 vyplňovat, zda je amaroun FUJ, nebo MŇAM) slovíčko HAM. Třetím krokem pak bylo posunout všechna písmenka v Amarounech o ono kouzelné HAM.
Testerům se zdál tento princip příliš složitý, moc náchylný na chybu. A tak se do hry dostala verze mnohem jednodušší, pouze jednostupňová, s vklíněnou nápovědou.
Ale teď k tomu, jak jsme vyrábeli tento slaný zázrak. V pátek ráno, den před hrou, vyrazil jsem se zásobou papíru na pečení, cukru (jojo, i ten tam byl :) ), hrnci a plechy na pečení k Soně do bytu a začal připravovat první dávky. Postup je jednoduchý, vezměme obyčejné Cukrárenské želé podle postupu uvaříme, dochutíme, necháme odstát, vylejeme do připravených plechů a necháme hodinku ztuhnout. Hmota, která vznikne, se rozřeže na kostičky, poskládá na tácky, do kostiček se napíchají písmenka, zabalit, složit do přepravek, expedovat.
Zní to mnohem jednoduššeji, než to nakonec bylo, trvalo nám to přesně jeden den vyrobit dostatečné množství + rozumnou rezervu. Mno a na závěr tedy fotky z výroby této aktivity.
Dr Oetker by nás taky mohl nějak zasponzorovat..:-)
První kostky se chladí
Vaříme..
Přísady v amarounech. Želé, cukr a věřte nebo ne, sůl :)
Pravděpodobně horší činností, než krájet želé, bylo nastříhat přes 3000 písmenek
Šmik šmik šmik..
Písmenka na papíře. Vypadalo to nekonečně..
Chladíme další dávky. Vůně soli se line celým bytem..
Šmik šmik šmik..
Šmik šmik šmik..
Dokončené kostky nakrájené na menší formát připraveny k dalšímu zmenšení
Naléváme červené mňam
Můj škodolibý úsměv orga přimíchavajíc do vařícího se želé sůl :)
Anka krájí plechy
Tak tenhle pattern, kterým jsme vždy zahajovali sestavování na tácky (červené mňam amarouny) budu mít před očima ještě hodně dlouho..
Skládáme a skládáme
Připraveno pro další krájení
A tady již připraveno k odvozu k Písecké bráně
úterý 13. dubna 2010
In vino veritas
...stejně pořád existuje jen jedna slečna, která mne může udělat šťastným. A ona ale bohužel strašně moc nechce :( ...
Cabernet Sauvignon Hincesti, 2005, Rezerve Limitate, 2 hodiny v noci, 13.4.2010.
Cabernet Sauvignon Hincesti, 2005, Rezerve Limitate, 2 hodiny v noci, 13.4.2010.
čtvrtek 8. dubna 2010
Rozhodčím na plný úvazek..
Aneb jak jsem se jednou o sebe skutečně bál.
Hanspaulská liga, futsal FIFA, nižší soutěže "velkého" fotbalu. Díky vlastnictví těchto licencí bych se pomalu dokázal uživit jako profesionální rozhodčí. Jenom pomalu, samozřejmě. Žádný vejvar to není. Kór, když se vám nakonec přihodí něco takového..
Utkání začalo zcela standardně, nicméně, dalo se přirovnat k taktice kočky, číhající na myš. Proti sobě nastoupily mužstva zcela váhově ale i povahově nevyvážená. Na jedné straně studenti, řekněme kolem dvaadvaceti, s perfektní fotbalovou technikou, evidentně zástupci nějakého "velkého" klubu. Mno a na straně druhé třicetiletí a hlavně víceletí pořízci, 150 kilogramů váhy, výrazná převaha holých hlav...inu, už od pohledu dost odstrašující případ.
Mladí kluci "si to docela dávali" a během několika minut vedli 2:0. Celý první poločas se odehrál jen v jejich režii a jen díky hře na krásu nevedli mnohem vyšším rozdílem.
Zlomová se ukázala 33. minuta druhé půle. Unikající hráč byl skluzem zezadu sestřelen ve vyložené gólové příležitosti. Následovala červená karta. Od té doby nelze již mluvit o zápasu. Asi nemá smysl, abych celý průběh popisoval, to se asi ani nedá a nechci na to moc myslet. O každém zápase se na konci do zápisu o utkání napíše komentář, dále se vypíší důvody kartových napomenutí a vyloučení. Ten je, myslím, všeříkající:
Komentář k zápasu:
Utkání ukončeno v 45.minutě pro trvalý nezájem mužstva XXXX hrát tak, aby to neskončilo minimálně deseti zlomenými končetinami. Důvody udělených karet (3 červené a 8 žlutých) na speciálním přiloženém listě. Doporučuji návštěvu psychologa.
Speciální list obsahuje celkem 11 položek, ke každému karetnímu trestu čas, číslo hráče, jméno a také důvod napomenutí. Vybírám tedy tři zlomové:
Komentáře ke karetním trestům:
Červená karta č.1: Úmyslné kopnutí protihráče do rozkroku zezadu v přerušené hře, zcela mimo jakékoliv dění na hřišti. Zraněný hráč odvezen poté s krvácivým zraněním jednotkou rychlé záchranné služby
Červená karta č.2: V přerušené hře naražení protihráče rukama do zátylku proti oplocení hřiště. Rozhodčí poskytl první pomoc, hráč odvezen toutéž jednotkou záchranné služby
Červená karta č.3: Hrubé nesportovní chování. Vyhrožování rozhodčímu smrtí. Po vyloučení hráč na lavičce vytáhl nůž a začal hrozit rozhodčímu. Utkání poté bylo ukončeno.
Dále dodávám, že na svaz již dorazilo odhlášení onoho mladého teamu z celé další soutěže Hanspaulské ligy. Vzhledem k okolnostem jsme startovné i zápisné bez okolků vrátili. Dále bylo oznámeno, že veškeré zákroky, včetně vulgárního napadení rozodčího budou postoupeny civilnímu soudu a dále vyšetřovány.
Proboha, jen už ne podobné zápasy..
Hanspaulská liga, futsal FIFA, nižší soutěže "velkého" fotbalu. Díky vlastnictví těchto licencí bych se pomalu dokázal uživit jako profesionální rozhodčí. Jenom pomalu, samozřejmě. Žádný vejvar to není. Kór, když se vám nakonec přihodí něco takového..
Utkání začalo zcela standardně, nicméně, dalo se přirovnat k taktice kočky, číhající na myš. Proti sobě nastoupily mužstva zcela váhově ale i povahově nevyvážená. Na jedné straně studenti, řekněme kolem dvaadvaceti, s perfektní fotbalovou technikou, evidentně zástupci nějakého "velkého" klubu. Mno a na straně druhé třicetiletí a hlavně víceletí pořízci, 150 kilogramů váhy, výrazná převaha holých hlav...inu, už od pohledu dost odstrašující případ.
Mladí kluci "si to docela dávali" a během několika minut vedli 2:0. Celý první poločas se odehrál jen v jejich režii a jen díky hře na krásu nevedli mnohem vyšším rozdílem.
Zlomová se ukázala 33. minuta druhé půle. Unikající hráč byl skluzem zezadu sestřelen ve vyložené gólové příležitosti. Následovala červená karta. Od té doby nelze již mluvit o zápasu. Asi nemá smysl, abych celý průběh popisoval, to se asi ani nedá a nechci na to moc myslet. O každém zápase se na konci do zápisu o utkání napíše komentář, dále se vypíší důvody kartových napomenutí a vyloučení. Ten je, myslím, všeříkající:
Komentář k zápasu:
Utkání ukončeno v 45.minutě pro trvalý nezájem mužstva XXXX hrát tak, aby to neskončilo minimálně deseti zlomenými končetinami. Důvody udělených karet (3 červené a 8 žlutých) na speciálním přiloženém listě. Doporučuji návštěvu psychologa.
Speciální list obsahuje celkem 11 položek, ke každému karetnímu trestu čas, číslo hráče, jméno a také důvod napomenutí. Vybírám tedy tři zlomové:
Komentáře ke karetním trestům:
Červená karta č.1: Úmyslné kopnutí protihráče do rozkroku zezadu v přerušené hře, zcela mimo jakékoliv dění na hřišti. Zraněný hráč odvezen poté s krvácivým zraněním jednotkou rychlé záchranné služby
Červená karta č.2: V přerušené hře naražení protihráče rukama do zátylku proti oplocení hřiště. Rozhodčí poskytl první pomoc, hráč odvezen toutéž jednotkou záchranné služby
Červená karta č.3: Hrubé nesportovní chování. Vyhrožování rozhodčímu smrtí. Po vyloučení hráč na lavičce vytáhl nůž a začal hrozit rozhodčímu. Utkání poté bylo ukončeno.
Dále dodávám, že na svaz již dorazilo odhlášení onoho mladého teamu z celé další soutěže Hanspaulské ligy. Vzhledem k okolnostem jsme startovné i zápisné bez okolků vrátili. Dále bylo oznámeno, že veškeré zákroky, včetně vulgárního napadení rozodčího budou postoupeny civilnímu soudu a dále vyšetřovány.
Proboha, jen už ne podobné zápasy..
středa 31. března 2010
sobota 20. března 2010
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)