Až teď jsem se k tomu dostal,pardon, že jsem tak dlouho váhal s odpovědí, nicméně jsou věci, které se uspěchat nedají a pro mne byly tyto dva dny velmi poučné. Napřed musím říct, že se Věrce upřímně omlouvám. Ehm..i když jsem onu nevinou větu považoval za lichotku a jen mírné popíchnutí, které také navazovalo na jiný rozhovor v minulosti, bohužel, špatně jsem odhadl citlivost ženské duše. Teď už chápu mnohem více a Věrce tedy opravdu ještě jednou - bylo to nevhodné a je mi to líto. A to opravdu. Ještě také samozřejmě plně chápu Tvoji reakci v zastání se kamarádky, pravděpodobně bych se zachoval stejně. Enem jestli tedy můžeš, odpusť toto zaváhání. Když jsem to psal, netušil jsem...Rozum do hrsti, jsem měl vzít a trochu myslet...Á, tak pokud je to možné, snad vše v dobrém. Veskrze bych se opětovně rád vrátil k myšlence, která tuto událost dala dohromady. Abychom ty pohledy nějak dali dohromady.
středa 16. dubna 2014
sobota 15. února 2014
Tak to zase rozjedeme...
A proč vlastně ne? Změnilo se mnohé a je opět o čem mluvit. Proč pořád spamovat Facebook, když tady to jde lépe a radostněji. Tak až mě něco napadne, tak to sem zase prsknu :-).
sobota 25. srpna 2012
Jak jsem lovil 101 Dalmatinů
Aneb krátká story o bláznivém nápadu, ze kterého se nakonec stala jedna z nejlepších geocacherských akcí, které jsem kdy podnikl.
Postupně vyluštit všechny jednoduché šifřičky, či otázky celé serie zabralo souhrnně asi dvě hodiny. Zvlášť, když jsem se blížil ke konci, nabíral jsem slušně na obrátkách, aby jsem 23.8. cca v deset hodin večer doluštil poslední. A v hlavě se zrodil nápad. Zítra je volno, sednu na kolo a zkusím alespoň část série odlovit. Připravoval jsem si elektroniku, waypointy, plánoval, kudy bude nejlepší do kruhu nastoupit. Byla asi jedna hodina ráno, když jsem dostal nápad ještě šílenější. Co vyrazit rovnou? V noci to teprve bude stát zato.
Tak to je moje geokolo. Vybavené na předpokládanou dlouhou cestu kolem Prahy.
K bláznivým akcím nemám nikdy daleko, kolo bylo nachystáno během okamžiku, nakonec jsem nasadil i zadní a přední brašny, pobral věci, které jsem očekával, že mohu potřebovat. Jako například toaletní papír, bundu, o které jsem myslel, že je nepromokavá, deku, až bude někde lejt a budu se choulit v autobusové zastávce. Nakonec přihazuji ještě starý foťák.
Noční Praha z kopce nad Radotínem, po výstupu Kolovou ulicí.
Na mapě plánuji 3 záchytné body: Kladno, Kralupy, Všetaty. Dále jsem věděl, že se stoprocentně nedostanu. I Všetaty se zdály poměrně bláznivé. Nicméně jsem přibližně změřil vzdálenost na cca 100km a s odhodláním lezce, co šplhá na elektrický sloup sundat draka, jsem vyrazil.
Celou trasu můžete společně se mnou sledovat zde:
Začátek jako z partesu, první krabičky nemají šanci. V Radotíně jsem poprvé, a také naposledy, dal šanci autoroutingu. Jak si s tím mapa poradila, je patrné. Nijak. Pominu-li ale toto místo, je zbytek cesty tak zřejmý, že autorouting stejně nevyužijete.
Některé kešky měly své vlastní, noční hlídače...
První chybku ve výpočtech jsem pravděpodobně udělal na #59, zajel jsem si cca 1,5km do polí. Kešku jsem ale stejně dostal starou dobrou metodou Brute Force :D. Což jsem ale netušil, že mě za chvíli čeká podobný osud, #62 a #63 se mi žádnou metodou nalézt nepodařilo. Musím na to mrknout znovu.
Začalo se rozednívat a také se rozpršelo. V Tachlovicích jsem se uchýlil pod střechu firmy, vyrábějící dvoustopá kola, zabalil se do deky, prozkoumal radarová data a se zjištěním, že bude pršet ještě tak 30 minut, na hodinu usnul :D.
Tyhle fotky hrozně moc nemám rád :D
Nebudeme se přeci stresovat. Spánek pomohl, následujících 8 nálezů proběhlo během "mrknutí oka". Zasekl jsem se až na #72, kde jsem i dle hintu objevil místo geozřejmé, nicméně krabička nikde. To samé se pak opakovalo na #77 a, bohužel, i na bonusovce #80. Na místě jsem nejprve čekal asi 20 minut, než odveze autobus houf zvědavých lidí, abych potom oblejzal všechno možné i nemožné dalších minut 40. Do doby, než se na zastávce zase začali scházet lidi.
Další neúspěch přišel i na #82, kde je cache pravděpodobně zapadlá uvnitř, jinde totiž být nemůže. Na #84 jsem přijel s napětím, ale po krátké rekognoskaci raději pokračoval. Hrabat se v odpadu není pro mě :-/. Lidi jsou čuňata. Rád bych i poklidil, ale starý televizor do sběrných surovin na kole neodvezu.
Na první pohled ideální geomísto...
Na ten druhý ale odpadová jáma. Tady jsem se nezdržel. A v tom stromě mimochodem bydlí malá lasička
Další kešky až do Kralup již prošly bez námitek :D. V Kralupech jsem nejprve opět zkouknul radar, jak to vypadá s deštěm. Vše bylo v pořádku, byl jsem tedy rozhodnut pokračovat dále, ideálně až Všetaty.
První tři kešky za městem jsem ale protrpěl. Silnice, po které kolem mě svištěly auta přes stovku a sem tam prohrčel i kamion s vlekem, fakt nemám rád :-/. Tenhle úsek je také asi jediný, opravdu dosti nevhodný na cyklovýlet s dětmi, je to opravdu nebezpečné. Ty cca 4 kilometry jsem tedy profrčel s jazykem na dresu, abych už už byl pryč z toho bordelu :).
Jedna z mnoha...
Nálezy od čísla #93 dále (mimo stromoloezecké #96, kterou jsem vypustil) považuji za nádherný vrchol celého výletu. I když jsem již měl v nohách přes 70 kilometrů, kolo jakoby šlapalo samo. Mezi jednotlivými poklady jsem doslova létal, i tak mi ale zdolání celé desítky, až k jubilejní bonusové #100, trvalo kolem hodiny a čtvrt. A také jsem na ní překonal sto našlapaných kilometrů.
Postupně jsem začal plánovat cestu zpátky domů. Chtěl jsem skončit opět ideálně bonusovkou a poloha první desítky řady a poslední desítky mojí, byla naprosto ideální. Kromě #1, kde se hnedle u kešky budovalo a tři dělníci nevypadali, že by měli touhu odejít, jsem až do mé poslední #10 prosvištěl s větrem v zádech.
Keška, kolo, Labe...
Zalogovat, rozloučit se s "stojedničkou" a odbočujeme směr na Všetaty. Posledních pár kilometrů, GPSka ukazuje 117 najetých. Na nádraží zjišťuji, že vlak odjíždí až za hodinu. Dávám pivko v restauraci, pak ještě projedu místní multikešku, věnovanou Janu Palachovi.
Vlak mne vyhazuje v půl páté na Vršovicích. Posledních 10km od nádraží zpátky do Modřan mám nohy jak z olova. Ale dokázal jsem si, že dovedu překonávat hranice, pokud chci. A pokud mě to baví.
Musím také složit poklonu za úžasné zaměření všech krabiček na cestě.
VŠEM, KTEŘÍ SE PODÍLELI NA VYBUDOVÁNÍ TÉTO SÉRIE, OHROMNÉ DÍKY. Strašně dlouho jsem si Geocaching tak neužil, jako při téměř patnáctihodinovém postupu po kruhu dalmatinském. Nemohu se dočkat příštího týdne, kdy půjdu sérii dotáhnout do konce těch 40 krabiček je další výzvou.
Borek za GeoAnimals Team
V průběhu noci a dne jsem sem tam zapnul foťák a mimo fotek natočil i několik videjí. Když jsem pak zjistil, že jsem do něj doma zapomněl vložit paměťovku a že všechno natáčím a fotím do velmi omezené vnitřní paměti přístroje, musel jsem se velmi omezit v rozletu. I tak jsem ale z fotografií, které jsou i zde kolem, a fragmentů videa sestavil krátké video, které je tady k nahlédnutí ;).
http://youtu.be/KtV2-trnB8g
úterý 24. dubna 2012
Není člověk ten...
...aby se zalíbil lidem všem. A o rozhodčích to platí, řekl bych, trojnásob.
Asi se lze jen těžko dohledat jiného odvětví, kde člověk takřka již tak nějak tradičně přitahuje nenávist. Vždycky za to mohou rozhodčí, pokud tam jsou, ať se jedná o cokoliv, od fotbalu, po kuličky. Je zajímavé, že názory na rozhodčího se prakticky neliší, jestli oblíbený tým prohrává, nebo vede. Rozhodčí je vždycky ten špatný. Proto potěší, když je tomu někdy (a je to opravdu, opravdu málokdy) naopak. Jak diametrálně se může lišit názor na "muže v černém" bych rád prezentoval na zápase z posledního víkendu.
Sokol Cholupice proti Sokolu Nebušice. Třetí tým tabulky 1.A třídy, stále ještě živící naději na postup, proti týmu v poslední třetině výsledkové listiny, sbírající bod po bodíku k záchraně v soutěži. Utkání z obou stran hrané v poměrně slušném duchu skončilo remízou 2:2. Pro domácí Cholupice jednoznačně ztráta, pro Nebušice zlatý bod. A tomu odpovídají i jednotlivé příspěvky, které zápas zpětně komentují, i co se týče výkonu trojice rozhodčích.
Nejprve se pojďme podívat do Cholupic. Cituji z oficiálního webu: "Výkon rozhodčích bych zařadil do seriálu „Okresní přebor“, jedině tam by jejich výkon patřil a byl středem potlesku a obdivu."
Celý článek k přečtení ZDE
I když hodnocení delegáta je to, co je pro mne stěžejní a to bylo dobré, i když vlastní pocit byl z utkání také velmi dobrý, přeci jen trochu zamrzí si o sobě přečíst něco takového. I když lze těžko očekávat od domácího redaktora nezaujatý pohled na věc, kor po takto nezvládnutém zápase ze strany domácích.
Tak a teď nahlédněme na druhou stranu barikády. Konkrétně nám poslouží Facebook a komentář k příspěvku, který sice také psaly Cholupice, ale komentáře jsou zcela jednoznačně z druhé strany barikády. Více již obrázek :)
Co k tomu dodat. Na jednu stranu to potěší více, než cokoliv jiného. Na druhou stranu je z globálního hlediska trochu škoda, že se lidé se zkušenostmi z divize diví tomu, že někdo píská "rovinu". Mělo by to tak být vždy a všude. Že není a jen tak nebude, vědí všichni. A bude ještě dlouhá cesta k tomu, že kapříci, jablíčka, hruštičky budou zapomenuty.
pátek 17. února 2012
Jak básníci poskakují přes překážky...
Znám křišťálovou studánku,
když dívám se Ti do očí,
vlásky, co češeš ve vánku,
jak sukně, co se protočí.
Znám křišťálovou studánku,
když dívám se Ti do očí,
jen kousek duhy ve spánku,
jak srdce, které poskočí..
čtvrtek 5. ledna 2012
5.ledna a sněží. Wau!
Novinové články, reportáže v televizi, zoufalé výkřiky řidičů v rádiích. Tím vším jsme masírováni poslední dva dny. O co jde? Začlo sněžit! Ano přátelé, pátého ledna, v zimě, teploty klesly pod nulu a napadl sníh. Přijde vám to normální? Mně taky. Ale asi ne všem. "...bla bla bla na silnici se vytvoří sněhové jazyky a může se objevit i ledovka bla bla bla...". Ano, je zima, sněží, objeví se sněhové jazyky a ledovka :). "...bla bla bla některá místa mohou být špatně sjízdná, nebo i neprůjezdná bla bla bla...". Kupodivu, když sněží, padá sníh i na silnice. Což zjevně ale většinu řidičů stále ještě zásadně překvapí, o silničářích nemluvě. Vidím živě obrázek třech silničářských aut, zakutaných v závějích a u nich 5 maníků v oranžových vestičkách s lopatami a kýbly s pískem :).
Konec srandy. Kde jsme nechali rozum? Letošní zima je pro mne, jako pro milovníka zimních sportů, krutým utrpením. Na hory jsem jel zatím jednou a stálo to za prd, bylo vedro, pršelo, sníh měkký, stopa neupravena. Říkal jsem si, když už nic, ušetříme na opravách silnic a na posypu a třeba se příští rok budou naše tlumiče mít o něco lépe. Třeba jo, ale je jasné, že zima alespoň na chvíli přijde. Na rozdíl od loňska jsme měli cca o 3 měsíce víc na to, se na ni řádně připravit. A hle, jsme překvapeni stejně, jako kdyby napadl sníh v srpnu.
A proto kua, občane! Až do 21.března je astronomicky zima! Takže buď se na to inteligentně připravíš, nebo nevylézej a nepruď ty, kteří to zvládli.
pondělí 26. prosince 2011
pátek 23. prosince 2011
Vánoční příspěvek mnoha rýmů
Půl druhé ráno, mnozí lidé spí,
není mi dáno, najít cíle svý,
jak můra v okně, co by dovnitř chtěla,
vinout se k lokně, by mi připomněla,
nebude psáno, že mý bude Tvý.
Cesta se vine, létáme do oblak,
vůně se line, jak tmavomodrý mrak,
modrá je barva, naší milé sítě,
roste jak larva, teď již moje dítě,
IVAO líně, však vytře Ti zrak.
Kytara, klavír, vedle sebe stojí,
panova flétna, jen mé tužby kojí,
není teď dáno, hrát si s přáteli,
až přijde ráno, nejsme nesmělí,
slunečná Praha, nejen v pokoji.
Vánoce za dveřmi, už máte dárky?
Věř nebo nevěř mi, klobásy, párky?
Vánoční trhy, kluziště, svařák,
I tak bych to trhl, je prostě pařák,
Pečené kaštany, trdelník, škvarky.
Možná by nebylo od věci chtít,
i trochu sobecký k ostatním být,
šišlat si potichu, tajemství malé,
ačkoliv málokdo najde ji v sále.
Bohužel udělal jsem asi chyby,
epopej stále mi ve sbírce chybí,
najít ji bude nesmírně složité,
doufám však, nějak to přežijte,
ostatně nebude to trvat déle,
veskrze chviličku, trochu nesměle,
álébrž takový jsem ve svém těle.
pátek 4. listopadu 2011
Páni piloti a půlka papežovy prdele...
Jestliže jsem už dlouho nenapsal ani řádku, není to tím, že bych ztratil zájem o semotamní blogování. Je to tím, že jsem ztratil čas to dělat. Ale dnešní den byl výrazně specifický.
Na různých leteckých i obecných zpravodajských serverech se dostaly na přetřes tři známé letecké události posledních měsíců. Věřím, že nikdo ještě nezapomněl na PANA KAPITÁNA Chesleyho Burnett "Sully" Sullenbergera. Tento impozantní muž dokázal 15.ledna 2009 posadit ochromený Airbus A320 do řeky Hudson v New Yorku jako do peřin. Nikomu se nic nestalo, kapitán po vystoupení pasažérů na křídla letounu ještě prošel zpola potopený "autobus", aby se přesvědčil, že je vše v pořádku a poté "jako poslední opustil potápějící se loď". Prakticky na celém světě se tento muž stal obrovským hrdinou. Samozřejmě, velký podíl na tomto má samotná Amerika, i když si o ní můžeme myslet cokoliv, úctu k výkonům a činům dokáže projevovat více, než by lecky bylo zdrávo. "Sully" Sullenberger odešel sice rok po nehodě do pilotního důchodu, ale dále působí v letectví jako odborník na leteckou bezpečnost. Byl vyznamenán několika významnými státními a odbornými oceněními. Na anglické wikipedii lze vyčíst mnohé zajímavé.
Druhá nehoda, která výrazně promluvila do povědomí veřejnosti, byla rozhodně katastrofická parodie na vzlet v ruské Jaroslavli. Nemám sice iluze o ruské verzi Ústavu pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod, hlavně bych rád někdy viděl srovnání práce tohoto "rudého" ústavu oproti americkým kolegům z NTSB, ale věřím, že odvedli dostatečně dobrou práci na to, aby byla poslední zpráva alespoň z poloviny pravdivá. Jeden kolega virtuální pilot popsal poměrně vtipně celou nehodu slovy: "To je jak já v kokpitu TU-154. Když to nevzletí, otevřu manuál..aha, tady na ten čudlík jsem zapomněl.." Nemá smysl o tom dále diskutovat, celé mi to přijde jako špatný vtip a pořád čekám, že se někde objeví zpráva, že pitvali nesprávné tělo, že druhý pilot rozhodně nebral léky, které negativně působily na centrální nervovou soustavu, že letadlo brzdilo kvůli chybě hydrauliky a ne, protože ten samý matlal na pravé sedačce "mimoděk šlapal na brzdy..". WTF? A nebo už se skutečně blíží doby, kdy budeme potřebovat manuál na výměnu žárovky? Tato mikrovlnka neslouží k sušení domácích mazlíčků...Při vzletu letadla, prosím, nešlapejte na brzdy. Celé bych to uzavřel dnes již zlidovělou hláškou pana Donutila: "V Rusku, tam bylo všechno možný..."
Mno a do třetice všeho "dobrého" tu máme ani ne týden starou událost od našich polských, pánbíčkářských sousedů. Na letišti ve Varšavě přistál nouzově Boeing 767 polské letecké společnosti LOT "na břicho", kvůli poruše nedokázal otevřít žádný z podvozků. Piloti provedli naprosto předpisové přistání do pěny nastříkané na vzletové a přistávací dráze, letadlo jemně doklouzalo a beze stresu zastavilo. I když se objevují určité spekulace o neprofesionalitě leteckého personálu na palubě, ověřenější polské zdroje nic takového neuvádí a upřímně, všemu, co má na sobě IDnes, IHned nebo Novinky, se stejně dá věřit asi tak z třetiny.
Dnes ráno doputovala do Čech zpráva, nad kterou jsem zůstal jen nevěřícně zírat. Kus papežovy zadnice letěl v inkriminovaném letadle a zachránil tak jeho pasažéry.
Dnes ráno doputovala do Čech zpráva, nad kterou jsem zůstal jen nevěřícně zírat. Kus papežovy zadnice letěl v inkriminovaném letadle a zachránil tak jeho pasažéry.
V Polsku jsou aktuálně živé, nejen internetové diskuze. Jedna strana hájí piloty, druhá strana tvrdí zajímavou věc: "Pilotów niezdołał wylądować, Papież tak". Aneb "piloti přistát nedokázali, Papež ano".
Kdo to je vlastně, ten papež? Takovej nějakej jako chlap, kterýho vždycky vyvezou ven v takovým divným autě, které je celý z fakt tlustýho skla, aby se ten tlustej chlap neproboural ven a nepokousal ty davy, které se na něj chodí dívat. Asi vypadá fakt jako hustokrutopřísně.
Kdo to je vlastně, ten papež? Takovej nějakej jako chlap, kterýho vždycky vyvezou ven v takovým divným autě, které je celý z fakt tlustýho skla, aby se ten tlustej chlap neproboural ven a nepokousal ty davy, které se na něj chodí dívat. Asi vypadá fakt jako hustokrutopřísně.
Tenhle strašně důležitej chlap stojí v čele instituce, která ještě v 18. století pálila lidi na hranicích a když došli, pálila alespoň knihy. Níže postavení přívrženci postavili na každém výraznějším kopci více či méně monumentální pedofilně-homosexuální doupata s větším či menším počtem vztyčených falusů (nebo falů?). Jo, proti těm doupatům nic nemám, kostely a chrámy jsou stavby, které obdivuji z hlediska stavebně - estetického. Ale ten způsob využití už ne.
A tahle instituce, která dokázala (těžko říct proč) zblbnout masy lidí a která s těmito masami teď manipuluje jako s ovečkami, pokojně jdoucích na porážku, si nárokuje i podíl na bezpečném přistání onoho Boeingu. A já říkám, že tohle mě teda dokáže pořádně nasrat. Tleskám pilotům, tleskám všem, kdož překonají v Polsku sami sebe a řeknou: "Jo, ten pilot, to je frajer". A ne "ještě že tam tu prdel měli".
A tahle instituce, která dokázala (těžko říct proč) zblbnout masy lidí a která s těmito masami teď manipuluje jako s ovečkami, pokojně jdoucích na porážku, si nárokuje i podíl na bezpečném přistání onoho Boeingu. A já říkám, že tohle mě teda dokáže pořádně nasrat. Tleskám pilotům, tleskám všem, kdož překonají v Polsku sami sebe a řeknou: "Jo, ten pilot, to je frajer". A ne "ještě že tam tu prdel měli".
A teď ať shořím v pekle!
P.S. Během psaní tohoto příspěvku nebyl znásilněn ani jeden ministrant.
pondělí 4. července 2011
Babylon Cup 2011 - vyjjádření jednoho z rozhodčích
Z důvodu, leckdy třeba i oprávněné, kritiky týmu rozhodčích na Babylon Cupu 2011, bych rád věnoval diskutujícím i svůj pohled na některé situace na turnaji...
Vážení,
rád bych se krátce vyjjádřil k několika příspěvkům, které se objevily v diskuzi na stránkách Babylon Cup 2011, přesněji zde:
Babylon Cup 2011 - diskuze
Začnu onou spornou penaltovou situací v penaltovém rozstřelu. Sám jsem na to koukal z přibližně stejného místa, jako mladý rozhodčí, který utkání řídil. Situace na posouzení těžká, o tom žádná. Ale v pravidlech je jednoznačně napsáno, že pokud si hlavní rozhodčí není stoprocentně jist brankou, BRANKU NEUZNÁVÁ! Hlavní chybu tedy vidím jen v tom, že mladý kolega vůbec připustil nějakou diskuzi. Pokud rozhodl, že branka neplatí, tak branka neplatí a hotovo! A nadávat tu pořadateli, že přišel něco řešit z buňky organizátorů? Musím opět dodat, v propozicích bylo jasně napsáno, jakým způsobem se řeší protesty. Složením 300Kč a oficiálním protestem. Nikoliv takovouto strkanicí. Pan pořadatel, který dorazil, jednu chybu udělal. A to takovou, že se s vámi vůbec bavil. Trochu jsem počítal se situací, že k protestu dojde, proto jsem se onoho diváka za brankou (starší pán) byl zeptat, jestli situaci viděl a jestli je sto případně rozhodnout. Byl si zcela jist, že míč brankovou čáru NEPŘEKROČIL. Závěrem k tomuto ještě dodám, že je rozdíl přijmout porážku se ctí a pogratulovat soupeři a nebo vyvolat takovouhle bláznivinu.
Tak a teď k otázce rozhodčích na ASVAJ. Jestli někdo zkracoval zápasy, nevím. Co ale posoudit mohu, je chování jednotlivců i celých týmů směrem k rozhodčím. Vážení, kolikrát jste za celý turnaj vystřelili na branku? Padesátkrát? Kolikrát jste ji trefili? Desetkrát? A kolik gólů? Dva? To je čtyřprocentní úspěšnost. Já jako rozhodčí odpískám za zápas průměrně tak 10 faulů a rozhodnu v zápase přibližně tak 30 kopů od branky / rohů a vhazování. Odřídil jsem za celý turnaj 38 celých zápasů. To znamená udělat za celý turnaj přibližně 1500 jednotlivých rozhodnutí. A těchto 1500 rozhodnutí musí být limitně úspěšné ve 100%, nebo se okamžitě ze hřiště snese vlna hněvu. Pokud na vás někdo vulgárně řve, že jste "(doplň si svoji oblíbenou nadávku rozhodčímu)", jen těžko uchováte chladnou hlavu. A nedivím se pak kolegům, že jim někdy ujely nervy. Já na hřišti v oficiálních situacích hráčům vykám. Všem bez rozdílu. Vykání ke své osobě jsem na turnaji slyšel maximálně ve dvou případech.
Jestli vám někdo do očí nadával, jestli vám někdo odůvodnil zkrácení zápasu způsobem, který byl níže popsán, tak je to samozřejmě nešťastné, omlouvám se za to a do budoucna s kolegy tyto situace probereme tak, aby se neopakovaly.
Nerad se vyjjadřuji anonymně, proto připojuji podpis a foto ať víte, s kým případně diskutujete, budete-li chtít něco probrat jsem, v případě rozhodčích na ASVAJ, k dispozici. Samozřejmě budu za zpětnou vazbu také rád.
Borek Stěhule
Email : borek(tecka)stehule(a)centrum(tecka)cz
Vážení,
rád bych se krátce vyjjádřil k několika příspěvkům, které se objevily v diskuzi na stránkách Babylon Cup 2011, přesněji zde:
Babylon Cup 2011 - diskuze
Začnu onou spornou penaltovou situací v penaltovém rozstřelu. Sám jsem na to koukal z přibližně stejného místa, jako mladý rozhodčí, který utkání řídil. Situace na posouzení těžká, o tom žádná. Ale v pravidlech je jednoznačně napsáno, že pokud si hlavní rozhodčí není stoprocentně jist brankou, BRANKU NEUZNÁVÁ! Hlavní chybu tedy vidím jen v tom, že mladý kolega vůbec připustil nějakou diskuzi. Pokud rozhodl, že branka neplatí, tak branka neplatí a hotovo! A nadávat tu pořadateli, že přišel něco řešit z buňky organizátorů? Musím opět dodat, v propozicích bylo jasně napsáno, jakým způsobem se řeší protesty. Složením 300Kč a oficiálním protestem. Nikoliv takovouto strkanicí. Pan pořadatel, který dorazil, jednu chybu udělal. A to takovou, že se s vámi vůbec bavil. Trochu jsem počítal se situací, že k protestu dojde, proto jsem se onoho diváka za brankou (starší pán) byl zeptat, jestli situaci viděl a jestli je sto případně rozhodnout. Byl si zcela jist, že míč brankovou čáru NEPŘEKROČIL. Závěrem k tomuto ještě dodám, že je rozdíl přijmout porážku se ctí a pogratulovat soupeři a nebo vyvolat takovouhle bláznivinu.
Tak a teď k otázce rozhodčích na ASVAJ. Jestli někdo zkracoval zápasy, nevím. Co ale posoudit mohu, je chování jednotlivců i celých týmů směrem k rozhodčím. Vážení, kolikrát jste za celý turnaj vystřelili na branku? Padesátkrát? Kolikrát jste ji trefili? Desetkrát? A kolik gólů? Dva? To je čtyřprocentní úspěšnost. Já jako rozhodčí odpískám za zápas průměrně tak 10 faulů a rozhodnu v zápase přibližně tak 30 kopů od branky / rohů a vhazování. Odřídil jsem za celý turnaj 38 celých zápasů. To znamená udělat za celý turnaj přibližně 1500 jednotlivých rozhodnutí. A těchto 1500 rozhodnutí musí být limitně úspěšné ve 100%, nebo se okamžitě ze hřiště snese vlna hněvu. Pokud na vás někdo vulgárně řve, že jste "(doplň si svoji oblíbenou nadávku rozhodčímu)", jen těžko uchováte chladnou hlavu. A nedivím se pak kolegům, že jim někdy ujely nervy. Já na hřišti v oficiálních situacích hráčům vykám. Všem bez rozdílu. Vykání ke své osobě jsem na turnaji slyšel maximálně ve dvou případech.
Jestli vám někdo do očí nadával, jestli vám někdo odůvodnil zkrácení zápasu způsobem, který byl níže popsán, tak je to samozřejmě nešťastné, omlouvám se za to a do budoucna s kolegy tyto situace probereme tak, aby se neopakovaly.
Nerad se vyjjadřuji anonymně, proto připojuji podpis a foto ať víte, s kým případně diskutujete, budete-li chtít něco probrat jsem, v případě rozhodčích na ASVAJ, k dispozici. Samozřejmě budu za zpětnou vazbu také rád.
Borek Stěhule
Email : borek(tecka)stehule(a)centrum(tecka)cz
čtvrtek 12. května 2011
Radio Bublina
Internetové rádio, které vysílá do éteru již něco přes měsíc a protože neskutečně sedlo do mojí "noty", nedá mi to, abych se nezmínil. Nadšenecký projekt pár lidí kolem virtuálního létání vyústil ve splněný sen jednoho z mých kamarádů - Pan Pseudopilot Matej Q. dvakrát do týdne, vždy v úterý a ve čtvrtek, se směsí písniček pro dobrou náladu.
Neberte to jako reklamu, stejně počet čtenářů blogu je výrazně nižší, než reklama na Bublinu na Facebooku, ale proč nepochválit něco, co je fakt parádní ;)
A stejně si vždycky vzpomenu na Bublinu z Rychlých Šípů, který nešťastně zahynul ve Stínadlech..
RADIO BUBLINA WEB
Neberte to jako reklamu, stejně počet čtenářů blogu je výrazně nižší, než reklama na Bublinu na Facebooku, ale proč nepochválit něco, co je fakt parádní ;)
A stejně si vždycky vzpomenu na Bublinu z Rychlých Šípů, který nešťastně zahynul ve Stínadlech..
RADIO BUBLINA WEB
neděle 8. května 2011
Zamyšlení fotbalového rozhodčího
Krátká úvaha o tom, proč jsou v divizních soutěžích pražské týmy bity, aneb doplácíme v Praze na to, že jsme hodní?
Předem tohoto článku bych rád zdůraznil, že veškeré domněnky jsou skutečně pouze subjektivním názorem člověka, fotbalového rozhodčího, který se nějaký čas pohybuje v širším centru dění, leccos zaslechl, leccos se dozvěděl z agentury "Jedna paní povídala" a nemá žádnou, ani vzdálenou spřízněnost s ani pražským, ani republikovým fotbalovým týmem.
Jako rozhodčí jsem vzal úplatek přesně jednou. Ani to nebylo v České republice. Poslední kolo soutěže dvou týmů z jednoho města, nikomu o nic nešlo, po zápase domluvena společná rozlučka se sezonou právě oněch dvou týmů. O přestávce za mnou dorazil hráč domácích se zajímavou nabídkou: "Pískni nám penaltu a večer si s námi dáš pivko." Zavolal jsem si kapitána hostů, nabídku jsem jim oznámil, souhlasil s podmínkou, že ji nepromění a že si to "pak na hřišti nějak nakoučujem". Ve vhodné chvíli jsme si to nakoučovali, jeden naběhl do vápna, druhý ho jemně zatahal za dres :). Penalta, exekutor ji napálil přibližně do rohového praporku, na hřišti veselo, večer přátelská rozlučka obou týmů. (Ano, i to je ve fotbalu možné, jenže, jak jsem řekl, nebylo to v Čechách)
Mno ale k věci. Pražské fotbalové soutěže jsou zcela objektivně pravděpodobně "nejčistší" krajské/okresní soutěže, nemluvě o faulech, ale o úplatcích. Těžko říct, čím to je, zda loajálností rozhodčích vůči Pražskému fotbalovému svazu, jehož práci hodnotím velice kladně, nebo tím, že je fotbalově Praha taková "malá vesnice", všichni se se všemi znají a pokud by se někdo o něco pokusil, pravděpodobně by ho neminul nejen disciplinární trest, ale dostal by to "pěkně sežrat" i od kolegů a to je, samozřejmě, mnohem horší trest.
Mno a teď ta negativa. A bude jich hodně. Začněme u rozhodčích. Cituji nejmenovaný strahovský zdroj: "Ano, víme, že pražští rozhodčí jsou jedni z nejlepších rozhodčích v Čechách. Proč jich je tak málo ve vyšších soutěžích? Na to se zeptejte pana Berbra." Pana Berbra jsem se rozhodně neptal (ani vlastně nevím, proč stále pořád jeho??), ale optal jsem se jinde. A dozvěděl jsem se že "pražští kluci v tom prostě neumí chodit". Přeberme si to, jak chceme.
Pokračujme přes týmy. Divizní Zličín je příkladem za všechny. Do divize vkročil naivně, bez posil, pravděpodobně s jakousi vizí "ono to nějak půjde". Ono to nějak nešlo, sehrát podzimní část s nulou na kontě bodů, to chce pravděpodobně taky trochu kumštu. Co ale člověk nepochopí je, proč i v tomhle případě rozhodčí pískají prudce do kopce. Proti týmu, který je beznadějně poslední a kvalitou na divizi prostě nemá? (Omluva týmu Zličína, pokud si někdo z nich tento blog přečte, ale zkusme se dívat objektivně). Jel jsem se podívat na dva zápasy v poslední době. Rozhodčí dokázali nemožné. Znechutit zápas i týmu, kterému pomáhal. Zajímavé reportáže si můžete přečíst na webu právě Zličína a to nejlépe přímo tuto. Po přečtení tohoto jsem zapátral v kontaktech, trošku si zagooglil a nakonec si vyměnil několik SMSek se zdrojem blízkým hráčům Domažlic: "Kluci se na zapas tesili, bohuzel, uz zase nekde nekdo tlacil na pilu. Bylo to az trapne, o takovou pomoc vubec nikdo nestoji. Ale to je proste divize, musite si na to zvyknout." A abychom zůstali objektivní, přidávám ještě reakci z druhé strany: "Těšili jsme se na zápas, hrál první s posledním, mysleli jsme, že by v tomto případě mohli rozhodčí zůstat projednou v klidu, vždyť byl výsledek předem jasný už z tabulky. Ale někdo to chce mít prostě pojištěné asi stoprocentně. Co dodat, těším se zpátky do přeboru, kde to zase bude o fotbale a divizní zkušenosti nám jedině pomohou."
Tak a skončeme u trenéra a to u trenéra z nejslavnějších, přeberte si to, jak chcete. Josef Jarolím pro zpravodaje oficiálního webu Pražského Fotbalového Svazu prohlásil, na dotaz proč skončil své působení na pozici kouče divizního Motorletu přesně toto: "Začátek jara jsme zvládli dobře. Z prvních čtyř kol jsme udělali deset bodů a tým byl prakticky zachráněný. Jenže pak přišly Jirny a Roudnice, kdy jsme prohráli 0:4 a 0:5. A po tom druhém zápase jsem se rozhodl skončit, nechtěl jsem se dívat na to, co předvádějí rozhodčí. Někteří mí hráči měli po zápase s Roudnicí slzy na krajíčku. Přeteklo to ve mně. Proto jsem šel za vedením Meteoru a poděkoval jsem za spolupráci. Rozešli jsme se přátelsky."
Hrozně by mne zajímalo, zda podobné problémy mají i ostatní sporty. Zda se i v hokeji ztrácí videa z kontroverzních zápasů a aktivní kameramani hostů jsou vulgárně vyháněni do koutů stadionu. Jestli v tenise existují rozhodčí, kteří vidí na jedné straně aut a na druhé ne, nebo třeba natáhnou síť tak, že je z jedné strany vyšší, než z druhé :).
Je to smutné, ale je to tak. My z Prahy v tom asi neumíme chodit.
Předem tohoto článku bych rád zdůraznil, že veškeré domněnky jsou skutečně pouze subjektivním názorem člověka, fotbalového rozhodčího, který se nějaký čas pohybuje v širším centru dění, leccos zaslechl, leccos se dozvěděl z agentury "Jedna paní povídala" a nemá žádnou, ani vzdálenou spřízněnost s ani pražským, ani republikovým fotbalovým týmem.
Jako rozhodčí jsem vzal úplatek přesně jednou. Ani to nebylo v České republice. Poslední kolo soutěže dvou týmů z jednoho města, nikomu o nic nešlo, po zápase domluvena společná rozlučka se sezonou právě oněch dvou týmů. O přestávce za mnou dorazil hráč domácích se zajímavou nabídkou: "Pískni nám penaltu a večer si s námi dáš pivko." Zavolal jsem si kapitána hostů, nabídku jsem jim oznámil, souhlasil s podmínkou, že ji nepromění a že si to "pak na hřišti nějak nakoučujem". Ve vhodné chvíli jsme si to nakoučovali, jeden naběhl do vápna, druhý ho jemně zatahal za dres :). Penalta, exekutor ji napálil přibližně do rohového praporku, na hřišti veselo, večer přátelská rozlučka obou týmů. (Ano, i to je ve fotbalu možné, jenže, jak jsem řekl, nebylo to v Čechách)
Mno ale k věci. Pražské fotbalové soutěže jsou zcela objektivně pravděpodobně "nejčistší" krajské/okresní soutěže, nemluvě o faulech, ale o úplatcích. Těžko říct, čím to je, zda loajálností rozhodčích vůči Pražskému fotbalovému svazu, jehož práci hodnotím velice kladně, nebo tím, že je fotbalově Praha taková "malá vesnice", všichni se se všemi znají a pokud by se někdo o něco pokusil, pravděpodobně by ho neminul nejen disciplinární trest, ale dostal by to "pěkně sežrat" i od kolegů a to je, samozřejmě, mnohem horší trest.
Mno a teď ta negativa. A bude jich hodně. Začněme u rozhodčích. Cituji nejmenovaný strahovský zdroj: "Ano, víme, že pražští rozhodčí jsou jedni z nejlepších rozhodčích v Čechách. Proč jich je tak málo ve vyšších soutěžích? Na to se zeptejte pana Berbra." Pana Berbra jsem se rozhodně neptal (ani vlastně nevím, proč stále pořád jeho??), ale optal jsem se jinde. A dozvěděl jsem se že "pražští kluci v tom prostě neumí chodit". Přeberme si to, jak chceme.
Pokračujme přes týmy. Divizní Zličín je příkladem za všechny. Do divize vkročil naivně, bez posil, pravděpodobně s jakousi vizí "ono to nějak půjde". Ono to nějak nešlo, sehrát podzimní část s nulou na kontě bodů, to chce pravděpodobně taky trochu kumštu. Co ale člověk nepochopí je, proč i v tomhle případě rozhodčí pískají prudce do kopce. Proti týmu, který je beznadějně poslední a kvalitou na divizi prostě nemá? (Omluva týmu Zličína, pokud si někdo z nich tento blog přečte, ale zkusme se dívat objektivně). Jel jsem se podívat na dva zápasy v poslední době. Rozhodčí dokázali nemožné. Znechutit zápas i týmu, kterému pomáhal. Zajímavé reportáže si můžete přečíst na webu právě Zličína a to nejlépe přímo tuto. Po přečtení tohoto jsem zapátral v kontaktech, trošku si zagooglil a nakonec si vyměnil několik SMSek se zdrojem blízkým hráčům Domažlic: "Kluci se na zapas tesili, bohuzel, uz zase nekde nekdo tlacil na pilu. Bylo to az trapne, o takovou pomoc vubec nikdo nestoji. Ale to je proste divize, musite si na to zvyknout." A abychom zůstali objektivní, přidávám ještě reakci z druhé strany: "Těšili jsme se na zápas, hrál první s posledním, mysleli jsme, že by v tomto případě mohli rozhodčí zůstat projednou v klidu, vždyť byl výsledek předem jasný už z tabulky. Ale někdo to chce mít prostě pojištěné asi stoprocentně. Co dodat, těším se zpátky do přeboru, kde to zase bude o fotbale a divizní zkušenosti nám jedině pomohou."
Tak a skončeme u trenéra a to u trenéra z nejslavnějších, přeberte si to, jak chcete. Josef Jarolím pro zpravodaje oficiálního webu Pražského Fotbalového Svazu prohlásil, na dotaz proč skončil své působení na pozici kouče divizního Motorletu přesně toto: "Začátek jara jsme zvládli dobře. Z prvních čtyř kol jsme udělali deset bodů a tým byl prakticky zachráněný. Jenže pak přišly Jirny a Roudnice, kdy jsme prohráli 0:4 a 0:5. A po tom druhém zápase jsem se rozhodl skončit, nechtěl jsem se dívat na to, co předvádějí rozhodčí. Někteří mí hráči měli po zápase s Roudnicí slzy na krajíčku. Přeteklo to ve mně. Proto jsem šel za vedením Meteoru a poděkoval jsem za spolupráci. Rozešli jsme se přátelsky."
Hrozně by mne zajímalo, zda podobné problémy mají i ostatní sporty. Zda se i v hokeji ztrácí videa z kontroverzních zápasů a aktivní kameramani hostů jsou vulgárně vyháněni do koutů stadionu. Jestli v tenise existují rozhodčí, kteří vidí na jedné straně aut a na druhé ne, nebo třeba natáhnou síť tak, že je z jedné strany vyšší, než z druhé :).
Je to smutné, ale je to tak. My z Prahy v tom asi neumíme chodit.
pondělí 18. dubna 2011
Napsali o mně... :)
Jako rozhodčí PFS máte nespornou výhodu v tom, že se o sobě téměř stoprocentně po každém víkendu dočtete na mnoha místech na internetu. Když objevím nějaký zajímavý článek, zkusím jeho fragment vykopírovat do tohoto příspěvku ;).
Velká Chuchle "B" - Muži "B" 0:1 (0:0)
(16.4.2011 Velká Chuchle, II.třída)
"...Domácí dohrávali bez vyloučeného hráče, který se pokusil nafilmovat penaltu, když údajným viníkem v jeho vymyšleném scénáři měl být Bosák, ale jelikož při tom vypadal, jako když skáče do bazénu, tak ho za ten umělecký dojem skutečně rozhodčí odměnil, ale žlutou kartou. Ovšem pro tohoto hráče to byla už druhá, tak se vykoupat opravdu mohl jít, ale pod sprchu..."
Dodal bych, že typičtější příklad filmování nevymyslíte a útočník to udělal skutečně nešikovně. Běžel, zařval, upadl. Pokusit se vydobít penaltu faulem od Míry Bosáka bylo skutečně naivní, ač stoper, patřil k nejslušnějším na hřišti. Tady ale nervy neudržel a po komediálním pádu chuchelského útočníka se na něj nepěkně...rozzlobil :).
Tuhle registračku jsem prostě vyfotit musel, velký fanda ;)
7+1/SK Střešovice 1911 - ČECHIE DUBEČ 3:1 (2:1)
(17.4.2011, Střešovice UMT, Mladší přípravka)
"...Po gólu na 2:1 se dál hrál pěkný fotbal nahoru-dolů a zviditelnil se i pan rozhodčí, když našemu stoperovi udělil žlutou kartu za faul, který sice byl, ale na kartu???"
Mladší přípravka je mladší přípravka, ale pravidla jsou pravidla a to, že klučina dostal žlutou je, vzhledem k tomu že šlo o zákrok na kartu černou, poměrně benevolentní rozhodutní arbitra, který byl ve většině případů až tatínkovsky hodný :-).
Dvě fotečky ze střešovického odpoledne s mládeží
Rekreačka Košíře - nevím, kdo s kým ani
(12.9.2011 Košíře, Přebor Starých Gard)
Neplánovaný úlovek z rekreačky. A vzhledem k okolnostem minulých myslím, že, ačkoliv pana Bosáka obdivuji, težko říct, zda se mi podaří někdy zachytit na trávnících úlovek zajímavější. Inu, však se podívejte na fotografii ;)
Viktoria Štěrboholy "A" - SK Ďáblice "A" 0:2 (0:1)
(17.9.2011, Štěrboholy, 1.A třída muži)
Tahle registračka většině lidí nic neřekne, ale pro mě je neocenitelným úlovkem ;). Jak často potkáte na hřišti člověka, s kterým jste 4 roky sdíleli jednu lavici na střední škole? ;) Mimochodem, dozvěděl jsem si od kolegy asistenta u laviček, že si ze mě díky Jakubovi dělala celá lavička Štěrbohol srandu. Ts ts ts. Jinak Kubu nutno pochválit, řekl bych nejlepší hráč Štěrbohol. Nechápu, proč první poločas zůstal na lavičce.
Velká Chuchle "B" - Muži "B" 0:1 (0:0)
(16.4.2011 Velká Chuchle, II.třída)
"...Domácí dohrávali bez vyloučeného hráče, který se pokusil nafilmovat penaltu, když údajným viníkem v jeho vymyšleném scénáři měl být Bosák, ale jelikož při tom vypadal, jako když skáče do bazénu, tak ho za ten umělecký dojem skutečně rozhodčí odměnil, ale žlutou kartou. Ovšem pro tohoto hráče to byla už druhá, tak se vykoupat opravdu mohl jít, ale pod sprchu..."
Dodal bych, že typičtější příklad filmování nevymyslíte a útočník to udělal skutečně nešikovně. Běžel, zařval, upadl. Pokusit se vydobít penaltu faulem od Míry Bosáka bylo skutečně naivní, ač stoper, patřil k nejslušnějším na hřišti. Tady ale nervy neudržel a po komediálním pádu chuchelského útočníka se na něj nepěkně...rozzlobil :).
7+1/SK Střešovice 1911 - ČECHIE DUBEČ 3:1 (2:1)
(17.4.2011, Střešovice UMT, Mladší přípravka)
"...Po gólu na 2:1 se dál hrál pěkný fotbal nahoru-dolů a zviditelnil se i pan rozhodčí, když našemu stoperovi udělil žlutou kartu za faul, který sice byl, ale na kartu???"
Mladší přípravka je mladší přípravka, ale pravidla jsou pravidla a to, že klučina dostal žlutou je, vzhledem k tomu že šlo o zákrok na kartu černou, poměrně benevolentní rozhodutní arbitra, který byl ve většině případů až tatínkovsky hodný :-).
Rekreačka Košíře - nevím, kdo s kým ani
(12.9.2011 Košíře, Přebor Starých Gard)
Neplánovaný úlovek z rekreačky. A vzhledem k okolnostem minulých myslím, že, ačkoliv pana Bosáka obdivuji, težko říct, zda se mi podaří někdy zachytit na trávnících úlovek zajímavější. Inu, však se podívejte na fotografii ;)
Viktoria Štěrboholy "A" - SK Ďáblice "A" 0:2 (0:1)
(17.9.2011, Štěrboholy, 1.A třída muži)
Tahle registračka většině lidí nic neřekne, ale pro mě je neocenitelným úlovkem ;). Jak často potkáte na hřišti člověka, s kterým jste 4 roky sdíleli jednu lavici na střední škole? ;) Mimochodem, dozvěděl jsem si od kolegy asistenta u laviček, že si ze mě díky Jakubovi dělala celá lavička Štěrbohol srandu. Ts ts ts. Jinak Kubu nutno pochválit, řekl bych nejlepší hráč Štěrbohol. Nechápu, proč první poločas zůstal na lavičce.
čtvrtek 25. listopadu 2010
Nuda v zasedačce...
Nadpis článku tentokrát neodpovídá tomu, co bude napsáno níže. Odpovídá tomu, co se aktuálně děje. Sedím v zasedací místnosti. Tlumočím. Na jedné straně náš šéf, ukrajinec (ten hodnej ovšem..), nicméně mluví pouze ukrajinsky a špatně česky. Na straně druhé španěl. Mluví španělsky a tak trochu anglicky. Mno a mezi dvěma nesourodýma chlapama jsem já, mluvě výborně česky, slušně anglicky. A snažím se spojit toto "cosi" v rozumnou konverzaci. Už mi z toho hrabe a to jsme tu asi od půl druhé. Ještě asi hodinu a půl. Teď je španěl na WC a ukrajinec šel telefonovat na chodbu. A tak sedím za notebookem a nudím se :). Konečně :).
Minulý víkend proběhla na IVAO opět jedna velká akce. S kolegy a kamarády jsme se sešli v Kolíně u Mípy v kancelářských prostorách a poskytovali 30 hodin službu virtuálního řízení letového provozu. Akce to byla povedená, i když teď mám trochu problémy s IVAO headquarters, poměrně velké množství děkovných emailů, a hlavně přímo gratulace od velkého Karla Semeráka, mne potěšila. Sice ještě bojuji s větrnými mlýny názvu IVAO HQ Staff. Ale věřím, že i tohle dopadne dobře. Je to na správné cestě.
Proč to ale všechno píšu. Díky Petrovi Nečesanému nás navštívil i novinář kolínského věstníku. Článek si můžete přečíst na odkaze níže, nutno dodat, že mne na jednu stranu zklamal, ale na druhou stranu potěšil, přeci jen, nic tak nepolechtá vlastní ego, jako zmínka o vlastní osobě v deníku a ještě s podtitulem "ředitel" :).
VIRTUALNÍ PROVOZ NAD REPUBLIKOU ŘÍDILI Z KOLÍNA
Celkově musím ohodnotit tuto akci jako asi nejvydařenější vůbec. Spoustu provozu, dobrá nálada. Žádné zásadní spory. Poskytované služby vysoko nad obecným průměrem. Spousty děkovných reakcí. Byla by ale chyba nezmínit i kolegy, nejvyšší ocenění si v tomto případě zasalouží Michal Vorel, který pro celou akci pracoval hodně dlouho dopředu a jemu patří asi největší dík, že se vše povedlo tak, jak mělo.
Inu, co dále. Ještě stále byrokraticky přecházím do víru českého, ba přímo pražského, fotbalu. Fotografie, stokoruna a vlastní iniciály byly odeslány na svaz. Teď čekám, co bude, kam mne zařadí. Jestli to bude horší, než 1.B třída, tak budu skutečně naštvaný, ale nepředbíhejme. Testy jsem pořešil s úspěšností 100%. 0 chyb. Ale dle vlastních slov svazových potentátů: "zas až tak moc velký vliv to nemá". Hmps. Zajímalo by mne, co by řekli na to, že jsem test napsal nejen sobě, ale i třem kolegům, co se tísnili vedle mě a ptali se na správné odpovědi. Ne, život není vždycky spravedlivý. Ok, na onom aktivu rozhodčích jsem potkal takovou hrozně moc hezkou "snadbudoucíkolegyni". Za hoďku a kousek máme sraz na východní straně květinářství na Andělu. Tak jsem zvědavý, na které straně ji potkám. Říkala, že si vezme kompas. Tak uvidíme.
Pořád je tu strašná nuda. Jediné, čím nešetří, je víno. Už mám třetí sklenku. Stejně je to španělské víno divné. Zlatý Muškát z Mikulova. A nebo ledové víno, mňam mňam. Tohle je fakt divný. Ani sladké, ani suché. Takové...hm...španělské. Ukrajinec přinesl nějakou kořalku, ale tu jestli otevře, tak tu asi umřem. Snad na to nedojde. Ještě hodinu. Aaaa, co tady budu dělat. Španěl má asi problémy s prostatou. Pořád je na WC, ukrajinec venku křičí do telefonu, snaží se mluvit česky. Je to prdel to poslouchat. Říká "švichni" místo "všichni".
Je tu ještě Michal. Fotograf. Nudí se stejně, jako já, tak mi tu posílá fotky, co nafotil. Všechny jsou strašný. Ale abych měl alespoň jednu vzpomínku na tuhle neskutečnou událost, tak sem uploadnu alespoň jednu. Podle Michala jsem se snažil v tomto momentě vysvětlit, že je akorátní čas na přestávku v jednání. Nicméně už trvá dlouho. A jestli potrvá ještě dýl a já nestihnu v 16:15 ten Anděl, tak asi něco rozbiju. Vzhledem k posledním událostem si nemohu dovolit přijít pozdě a to ani o jednu minutu. Těch 20 minut čekání z neděle mne postavilo trochu do role "nemůžeš si moc vybírat".
Tak jo, prostatický španěl je zpátky, ukrajinec stále na chodbě, právě řekl do telefonu větu "Já rybašit zítra ne manšelka rodit" :)). Hele, taky chci být vysoce postavený manažer. Aby mojí zásadní starostí bylo to, jestli půjdu zítra rybařit, nebo jestli se půjdu mrknout na manželku. Jak rodí. Moje děti. Nebo cizí děti. Nebo prostě děti.
EDIT: Kupodivu, mám problémy s přechodníky. Sice si myslím, že si Kolalok tenhle blog nikdy nepřečte, ale pokud ano, tak mám dobrou zprávu. Vážený Kolaloku, právě se chystám napsat Tapüřeti, jestli by mi nedala jednu hodinu doučování přechodníků. I když to teoreticky zvládám, prakticky na to seru .). Insider joke.
Minulý víkend proběhla na IVAO opět jedna velká akce. S kolegy a kamarády jsme se sešli v Kolíně u Mípy v kancelářských prostorách a poskytovali 30 hodin službu virtuálního řízení letového provozu. Akce to byla povedená, i když teď mám trochu problémy s IVAO headquarters, poměrně velké množství děkovných emailů, a hlavně přímo gratulace od velkého Karla Semeráka, mne potěšila. Sice ještě bojuji s větrnými mlýny názvu IVAO HQ Staff. Ale věřím, že i tohle dopadne dobře. Je to na správné cestě.
Proč to ale všechno píšu. Díky Petrovi Nečesanému nás navštívil i novinář kolínského věstníku. Článek si můžete přečíst na odkaze níže, nutno dodat, že mne na jednu stranu zklamal, ale na druhou stranu potěšil, přeci jen, nic tak nepolechtá vlastní ego, jako zmínka o vlastní osobě v deníku a ještě s podtitulem "ředitel" :).
VIRTUALNÍ PROVOZ NAD REPUBLIKOU ŘÍDILI Z KOLÍNA
Celkově musím ohodnotit tuto akci jako asi nejvydařenější vůbec. Spoustu provozu, dobrá nálada. Žádné zásadní spory. Poskytované služby vysoko nad obecným průměrem. Spousty děkovných reakcí. Byla by ale chyba nezmínit i kolegy, nejvyšší ocenění si v tomto případě zasalouží Michal Vorel, který pro celou akci pracoval hodně dlouho dopředu a jemu patří asi největší dík, že se vše povedlo tak, jak mělo.
Inu, co dále. Ještě stále byrokraticky přecházím do víru českého, ba přímo pražského, fotbalu. Fotografie, stokoruna a vlastní iniciály byly odeslány na svaz. Teď čekám, co bude, kam mne zařadí. Jestli to bude horší, než 1.B třída, tak budu skutečně naštvaný, ale nepředbíhejme. Testy jsem pořešil s úspěšností 100%. 0 chyb. Ale dle vlastních slov svazových potentátů: "zas až tak moc velký vliv to nemá". Hmps. Zajímalo by mne, co by řekli na to, že jsem test napsal nejen sobě, ale i třem kolegům, co se tísnili vedle mě a ptali se na správné odpovědi. Ne, život není vždycky spravedlivý. Ok, na onom aktivu rozhodčích jsem potkal takovou hrozně moc hezkou "snadbudoucíkolegyni". Za hoďku a kousek máme sraz na východní straně květinářství na Andělu. Tak jsem zvědavý, na které straně ji potkám. Říkala, že si vezme kompas. Tak uvidíme.
Pořád je tu strašná nuda. Jediné, čím nešetří, je víno. Už mám třetí sklenku. Stejně je to španělské víno divné. Zlatý Muškát z Mikulova. A nebo ledové víno, mňam mňam. Tohle je fakt divný. Ani sladké, ani suché. Takové...hm...španělské. Ukrajinec přinesl nějakou kořalku, ale tu jestli otevře, tak tu asi umřem. Snad na to nedojde. Ještě hodinu. Aaaa, co tady budu dělat. Španěl má asi problémy s prostatou. Pořád je na WC, ukrajinec venku křičí do telefonu, snaží se mluvit česky. Je to prdel to poslouchat. Říká "švichni" místo "všichni".
Je tu ještě Michal. Fotograf. Nudí se stejně, jako já, tak mi tu posílá fotky, co nafotil. Všechny jsou strašný. Ale abych měl alespoň jednu vzpomínku na tuhle neskutečnou událost, tak sem uploadnu alespoň jednu. Podle Michala jsem se snažil v tomto momentě vysvětlit, že je akorátní čas na přestávku v jednání. Nicméně už trvá dlouho. A jestli potrvá ještě dýl a já nestihnu v 16:15 ten Anděl, tak asi něco rozbiju. Vzhledem k posledním událostem si nemohu dovolit přijít pozdě a to ani o jednu minutu. Těch 20 minut čekání z neděle mne postavilo trochu do role "nemůžeš si moc vybírat".
Tak jo, prostatický španěl je zpátky, ukrajinec stále na chodbě, právě řekl do telefonu větu "Já rybašit zítra ne manšelka rodit" :)). Hele, taky chci být vysoce postavený manažer. Aby mojí zásadní starostí bylo to, jestli půjdu zítra rybařit, nebo jestli se půjdu mrknout na manželku. Jak rodí. Moje děti. Nebo cizí děti. Nebo prostě děti.
EDIT: Kupodivu, mám problémy s přechodníky. Sice si myslím, že si Kolalok tenhle blog nikdy nepřečte, ale pokud ano, tak mám dobrou zprávu. Vážený Kolaloku, právě se chystám napsat Tapüřeti, jestli by mi nedala jednu hodinu doučování přechodníků. I když to teoreticky zvládám, prakticky na to seru .). Insider joke.
pátek 1. října 2010
Tramvajový geront zneškodněn
Jsem člověk povahy mírné, nasírajíc se opravdu sporadicky, ale když už někdy, tak to stojí za to..
Pátek, 1.10.2010, přibližně třetí odpoledne. Nastupuji na Olšanské do tramvaje č.9 a chci se nechat odvézt na Václavské náměstí, přestoupit na trojku a vyrazit směrem domů. Mírumilovný plán se ale zvrtl a nakonec nabral úplně jiný směr, musím jen dodat, že mnohem lepší, než jsem očekával a než to celou dobu vypadalo.
To bylo totiž tak. Tramvaj, která měla tu čest mne obsloužit, byla nová známá "Porschetra", aneb Škoda 14T. Vlezl jsem do prvních dveří a posadil se hnedle za ony šoupačky, vedoucích ze salónu (místa pro cestujících) do onoho obýváku pro řidiče. Proti mně seděl zapáchající smrdutý bezdomovec, který zaplaťpánbůh vystoupil hnedle na Olšanském náměstí, o zastávku níže. Na jeho místo si poté (lituji ji poprvé..) sedla poměrně mladá slečna s kamarádkou. Bohužel, ona slečna přinesla s sebou do tramvaje i dva plátky pizzy na tácku, takové ty co koupíte u stánku.
Tramvaj se nerozjíždí. Za kouřovým sklem vidím, jak řidič vstává, otevírá dveře z kabiny řidiče ven a pak s mocným trhnutím i dveře k nám. "Vypadni s tou pizzou ven, tady to jíst nebudeš!" Málem mi vypadl telefon z ruky. Obrovský, sádelnatý chlap, odhadem tak 150 kilo, zamaštěné vlasy, bez tramvajácké uniformy, odpuzujícího vzledu řve na celou tramvaj a chvějícím se prstem ukazuje ven z tramvaje. "Prosím? Tady se nesmí jíst?" zeptala se slečna a zvedla se ze sedačky. "NIC MI TADY ŽRÁT NEBUDEŠ, VYPADNI VEN, TOHLE NENÍ JÍDELNÍ VŮZ!!"
Protože události posledních dní ve mne zanechaly určitou stopu hořkosti, nesouhlasu, naštvanosti a rozmrzelosti, byl jsem tak tak nastartován vstát a tomu hajzlovi vpálit jednu do ksichtu. Byl ode mě asi tak na metr a při jeho vzrůstu bych na něj zíral jen mírně do výšky, i když stál na onom stupínku, který odděluje prostor cestujících a salonu. Byl jsem rozhodnut. Vřely ve mě emoce již tak nahromaděné za poslední týdny. "No to snad nemyslíte vážně," prohlásil jsem a probodával řidiče očima. "Ano, tady slečna porušila přepravní řád, ale to neznamená, že na ni budete řvát a sprostě jí nadávat, prosím, omluvte se jí a slušně ji požádejte, ať tramvaj opustí a všechno bude v pořádku." Ani nevím, jak jsem dokázal takovou větu dát dohromady. Dozvěděl jsem se ale jen "DRŽ HUBU MLADEJ, S TEBOU SE NIKDO NEBAVÍ!" Tak a teď už jsem vážně nasranej. "Podívejte se, pane řidiči, jednak si nepamatuju, že bychom si někdy potykali. Ještě před pěti minutami seděl na tomhle místě bezdomovec, který smrděl na celou tramvaj a porušil tak přepravní řád úplně stejně, jako tady slečna, která ale narozdíl od toho chlapa, štve jenom vás. A vy si budete otevírat hubu na ní a toho bezdomovce jste nechal jen tak? Víte proč? Protože jste srab a na slabou ženskou si troufnete. Takže teď se omluvíte nejen tady slečně, ale také mně a tím budeme celou záležitost považovat za vyřízenou." "DĚLÁŠ SI ZE MĚ PRDEL?" "Ne pane, nedělám, moc si to nevylepšujete."
Dostali jsme se do zřejmé výhody. Řidič, frustrován, snažil se zasunout ony dveře a zmizet ve své kukani. Bohužel, tak nějak jsem s tím počítal a do rychle zavírajících se dveří jsem vrazil nohu. S tím asi tak nějak óbrgeront nepočítal a prudce zaražený pohyb mu učinil koordinační potíže, zapotácel se a rozplácl sebou na stěnu kabiny. "Pane, povídám, že se mně a tady slečně ihned omluvíte. Slyšíte? Ihned!" To už jsem fakt řval a ještě přistoupil blíže k tomu hajzlovi. Stalo se, co se stát muselo. Bohužel, moje babička má rychlejší boxerské údery než tenhle zmrd. Uhnout se ráně "letící" mi na břicho nebylo ani v tak těsném prostoru problém. A jak mě naučili na jednom zajímavém kurzu, při obraně je dobré využívat energie protivníka k vlastnímu prospěchu. Zatáhl jsem za onu ruku a stáhl celého tlustohajzla ze stupínku dolů. Dopadl přede mě na břicho do mezery mezi sedačkami.
Další kroky jsem domyšlené neměl. Ale domyslel je za mě osud. Říká se, že když policii potřebujete, tak ji nenajdete. Já měl asi štěstí. Když už se začal ten zmetek hrabat na nohy, ozvalo se za mnou najednou hromovým hlasem "ZALEZTE OKAMŽITĚ DO TÝ SVÝ POSRANÝ BUDKY A POKRAČUJTE V JÍZDĚ, NEBO SI TO S VÁMA OKAMŽITĚ VYŘÍDÍME!" Huhu, dva měšťáci. Geront povstal, otočil se a zalezl zpátky do kukaně. Tramvaj se rozjela a pokračovali jsme v jízdě. Začal jsem s policisty řešit případné další kroky. Zraněn jsem nebyl, nikdo se mě ani nedotkl, slečny taky ne. Policajti projevili asi svoji lepší tvář, byli vstřícní, poradili sepsat oficiální stížnost s tím, že celou událost rádi dosvědčí.
Uvidíme, co se bude dít dál. Můj adrenalin klesl na rozumnou úroveň, na Václaváku jsem vystoupil, dal si točenou zmrzlinu (ne u Světozoru, tam dále pasáží mají čoko-vanilkovou ještě lepší a levnější) a pokračoval domů smířen s osudem.
Bojujte za sebe, přátelé, ať si ti hajzlové uvědomí, kde jsou hranice...
----------------------------------
Jako bonus přikládám kopii zprávy odeslanou jako oficiální stížnost Dopravnímu podniku na chování řidiče. Myslím, že sem rád přihraji i další postupné zprávy, pohne-li se vše někam do správných mezí.
Vážení,
rád bych tímto podal stížnost na chování řidiče, ze dne 1.10.2010 na lince č.9, i.č. tramvaje 9135, projíždějící cca v čase 15:25 zastávkou Václavské náměstí ve směru Sídliště Řepy. V zastávce Olšanské náměstí se odehrál incident, kdy řidič nejprve slovně napadl cestující a vulgárními výrazy ji "vyháněl" z tramvaje, protože ona cestující měla na tácku pizzu. Upozorňuji na to, že v Přepravním řádu není zmínka o tom, že se v prostředcích hromadné dopravy nesmí jíst. Toto je ošetřeno pouze piktogramy na dveřích vozidel a tyto mnohdy chybí. Na moji otázku směrem k řidiči, proč se chová vulgárně odpověděl dalšími vulgarismy směřující na moji osobu. Toto jsem nepřešel a požadoval od řidiče omluvu. Tento se mě poté pokusil fyzicky napadnout. Celá událost se udála přibližně v 15:15 dne 1.10.2010. Jako svědky události uvádím paní XXXXX, tel: XXXXXXX, která s uvedením v této stížnosti souhlasí. Dalšími svědky události byli mimojiné dva příslušníci městské policie, okrskové služebny XXXX, tel: XXXXXXX, pánové XXXXXX a XXXXXX. Mé kontaktní údaje jsou již vyplněny ve formuláři výše.
S pozdravem
Rozšafín Ctibum
Pátek, 1.10.2010, přibližně třetí odpoledne. Nastupuji na Olšanské do tramvaje č.9 a chci se nechat odvézt na Václavské náměstí, přestoupit na trojku a vyrazit směrem domů. Mírumilovný plán se ale zvrtl a nakonec nabral úplně jiný směr, musím jen dodat, že mnohem lepší, než jsem očekával a než to celou dobu vypadalo.
To bylo totiž tak. Tramvaj, která měla tu čest mne obsloužit, byla nová známá "Porschetra", aneb Škoda 14T. Vlezl jsem do prvních dveří a posadil se hnedle za ony šoupačky, vedoucích ze salónu (místa pro cestujících) do onoho obýváku pro řidiče. Proti mně seděl zapáchající smrdutý bezdomovec, který zaplaťpánbůh vystoupil hnedle na Olšanském náměstí, o zastávku níže. Na jeho místo si poté (lituji ji poprvé..) sedla poměrně mladá slečna s kamarádkou. Bohužel, ona slečna přinesla s sebou do tramvaje i dva plátky pizzy na tácku, takové ty co koupíte u stánku.
Tramvaj se nerozjíždí. Za kouřovým sklem vidím, jak řidič vstává, otevírá dveře z kabiny řidiče ven a pak s mocným trhnutím i dveře k nám. "Vypadni s tou pizzou ven, tady to jíst nebudeš!" Málem mi vypadl telefon z ruky. Obrovský, sádelnatý chlap, odhadem tak 150 kilo, zamaštěné vlasy, bez tramvajácké uniformy, odpuzujícího vzledu řve na celou tramvaj a chvějícím se prstem ukazuje ven z tramvaje. "Prosím? Tady se nesmí jíst?" zeptala se slečna a zvedla se ze sedačky. "NIC MI TADY ŽRÁT NEBUDEŠ, VYPADNI VEN, TOHLE NENÍ JÍDELNÍ VŮZ!!"
Protože události posledních dní ve mne zanechaly určitou stopu hořkosti, nesouhlasu, naštvanosti a rozmrzelosti, byl jsem tak tak nastartován vstát a tomu hajzlovi vpálit jednu do ksichtu. Byl ode mě asi tak na metr a při jeho vzrůstu bych na něj zíral jen mírně do výšky, i když stál na onom stupínku, který odděluje prostor cestujících a salonu. Byl jsem rozhodnut. Vřely ve mě emoce již tak nahromaděné za poslední týdny. "No to snad nemyslíte vážně," prohlásil jsem a probodával řidiče očima. "Ano, tady slečna porušila přepravní řád, ale to neznamená, že na ni budete řvát a sprostě jí nadávat, prosím, omluvte se jí a slušně ji požádejte, ať tramvaj opustí a všechno bude v pořádku." Ani nevím, jak jsem dokázal takovou větu dát dohromady. Dozvěděl jsem se ale jen "DRŽ HUBU MLADEJ, S TEBOU SE NIKDO NEBAVÍ!" Tak a teď už jsem vážně nasranej. "Podívejte se, pane řidiči, jednak si nepamatuju, že bychom si někdy potykali. Ještě před pěti minutami seděl na tomhle místě bezdomovec, který smrděl na celou tramvaj a porušil tak přepravní řád úplně stejně, jako tady slečna, která ale narozdíl od toho chlapa, štve jenom vás. A vy si budete otevírat hubu na ní a toho bezdomovce jste nechal jen tak? Víte proč? Protože jste srab a na slabou ženskou si troufnete. Takže teď se omluvíte nejen tady slečně, ale také mně a tím budeme celou záležitost považovat za vyřízenou." "DĚLÁŠ SI ZE MĚ PRDEL?" "Ne pane, nedělám, moc si to nevylepšujete."
Dostali jsme se do zřejmé výhody. Řidič, frustrován, snažil se zasunout ony dveře a zmizet ve své kukani. Bohužel, tak nějak jsem s tím počítal a do rychle zavírajících se dveří jsem vrazil nohu. S tím asi tak nějak óbrgeront nepočítal a prudce zaražený pohyb mu učinil koordinační potíže, zapotácel se a rozplácl sebou na stěnu kabiny. "Pane, povídám, že se mně a tady slečně ihned omluvíte. Slyšíte? Ihned!" To už jsem fakt řval a ještě přistoupil blíže k tomu hajzlovi. Stalo se, co se stát muselo. Bohužel, moje babička má rychlejší boxerské údery než tenhle zmrd. Uhnout se ráně "letící" mi na břicho nebylo ani v tak těsném prostoru problém. A jak mě naučili na jednom zajímavém kurzu, při obraně je dobré využívat energie protivníka k vlastnímu prospěchu. Zatáhl jsem za onu ruku a stáhl celého tlustohajzla ze stupínku dolů. Dopadl přede mě na břicho do mezery mezi sedačkami.
Další kroky jsem domyšlené neměl. Ale domyslel je za mě osud. Říká se, že když policii potřebujete, tak ji nenajdete. Já měl asi štěstí. Když už se začal ten zmetek hrabat na nohy, ozvalo se za mnou najednou hromovým hlasem "ZALEZTE OKAMŽITĚ DO TÝ SVÝ POSRANÝ BUDKY A POKRAČUJTE V JÍZDĚ, NEBO SI TO S VÁMA OKAMŽITĚ VYŘÍDÍME!" Huhu, dva měšťáci. Geront povstal, otočil se a zalezl zpátky do kukaně. Tramvaj se rozjela a pokračovali jsme v jízdě. Začal jsem s policisty řešit případné další kroky. Zraněn jsem nebyl, nikdo se mě ani nedotkl, slečny taky ne. Policajti projevili asi svoji lepší tvář, byli vstřícní, poradili sepsat oficiální stížnost s tím, že celou událost rádi dosvědčí.
Uvidíme, co se bude dít dál. Můj adrenalin klesl na rozumnou úroveň, na Václaváku jsem vystoupil, dal si točenou zmrzlinu (ne u Světozoru, tam dále pasáží mají čoko-vanilkovou ještě lepší a levnější) a pokračoval domů smířen s osudem.
Bojujte za sebe, přátelé, ať si ti hajzlové uvědomí, kde jsou hranice...
----------------------------------
Jako bonus přikládám kopii zprávy odeslanou jako oficiální stížnost Dopravnímu podniku na chování řidiče. Myslím, že sem rád přihraji i další postupné zprávy, pohne-li se vše někam do správných mezí.
Vážení,
rád bych tímto podal stížnost na chování řidiče, ze dne 1.10.2010 na lince č.9, i.č. tramvaje 9135, projíždějící cca v čase 15:25 zastávkou Václavské náměstí ve směru Sídliště Řepy. V zastávce Olšanské náměstí se odehrál incident, kdy řidič nejprve slovně napadl cestující a vulgárními výrazy ji "vyháněl" z tramvaje, protože ona cestující měla na tácku pizzu. Upozorňuji na to, že v Přepravním řádu není zmínka o tom, že se v prostředcích hromadné dopravy nesmí jíst. Toto je ošetřeno pouze piktogramy na dveřích vozidel a tyto mnohdy chybí. Na moji otázku směrem k řidiči, proč se chová vulgárně odpověděl dalšími vulgarismy směřující na moji osobu. Toto jsem nepřešel a požadoval od řidiče omluvu. Tento se mě poté pokusil fyzicky napadnout. Celá událost se udála přibližně v 15:15 dne 1.10.2010. Jako svědky události uvádím paní XXXXX, tel: XXXXXXX, která s uvedením v této stížnosti souhlasí. Dalšími svědky události byli mimojiné dva příslušníci městské policie, okrskové služebny XXXX, tel: XXXXXXX, pánové XXXXXX a XXXXXX. Mé kontaktní údaje jsou již vyplněny ve formuláři výše.
S pozdravem
Rozšafín Ctibum
středa 29. září 2010
Proč vlastně Hranostaj...?
Aneb nahlédnutí pod pokličku geneze...
Jak dlouho dokáže člověk před okolím tajit svoji existenci na blogu, který dává veřejně na obdiv na všemožných fórech, ať spojených s letectvím, metroježděním, tancováním, inu a teď nově i na Facebooku, tlamoknize, ksichtoknize, chcete-li? Nakonec moc dlouho ne, takže proč se konečně nerozhoupat a nejít ven s pravdou, která je teď už stejně passé a nic se nestane? To bylo totiž tak...
Jeli jsme, tenkrát ještě s bývalou Drahou (podle tohoto vzoru - trochu Ti zvedneme návštěvnost) odkudsi kamsi a řešili zajímavou debatu stran přebíhajících koček přes silnici těsně před autem. Ne, žádnou jsme nesrazili, ale konverzace šla asi v duchu: "Já: krásná kočička mourovatá" "Ona: Ne, to je hranostaj""Já: Ne, kočka""Ona: Hranostaj!""Já: Ano miláčku, je to hranostaj". A tím jednak vznikl nápad říkat kočkám hranostajové, který nám pak docela dlouho vydržel, také vznikl nápad říkat bývalé Drahé Hranostajátko. A také nakonec vznikl název tohoto blogu a pseudonym, pod kterým zde publikuji.
Vidíte, není na tom vůbec nic zajímavého, prostě normální nápad. Tak a teď ještě co jsem vlastně zač. Většina lidi, pokud sem zabrousí, tak asi stejně tuší, ale pokud ne, tak se prostě profláknu zcela. Je to prosté, jsem Rozšafín Ctibum.
Jak dlouho dokáže člověk před okolím tajit svoji existenci na blogu, který dává veřejně na obdiv na všemožných fórech, ať spojených s letectvím, metroježděním, tancováním, inu a teď nově i na Facebooku, tlamoknize, ksichtoknize, chcete-li? Nakonec moc dlouho ne, takže proč se konečně nerozhoupat a nejít ven s pravdou, která je teď už stejně passé a nic se nestane? To bylo totiž tak...
Jeli jsme, tenkrát ještě s bývalou Drahou (podle tohoto vzoru - trochu Ti zvedneme návštěvnost) odkudsi kamsi a řešili zajímavou debatu stran přebíhajících koček přes silnici těsně před autem. Ne, žádnou jsme nesrazili, ale konverzace šla asi v duchu: "Já: krásná kočička mourovatá" "Ona: Ne, to je hranostaj""Já: Ne, kočka""Ona: Hranostaj!""Já: Ano miláčku, je to hranostaj". A tím jednak vznikl nápad říkat kočkám hranostajové, který nám pak docela dlouho vydržel, také vznikl nápad říkat bývalé Drahé Hranostajátko. A také nakonec vznikl název tohoto blogu a pseudonym, pod kterým zde publikuji.
Vidíte, není na tom vůbec nic zajímavého, prostě normální nápad. Tak a teď ještě co jsem vlastně zač. Většina lidi, pokud sem zabrousí, tak asi stejně tuší, ale pokud ne, tak se prostě profláknu zcela. Je to prosté, jsem Rozšafín Ctibum.
Kterak se (ne)vychovávají světlušky a kterak jsou rodiče neskuteční pitomci
Aneb mám chuť něco napsat. Ale nevím moc co, a tak píšu, co mě zrovna napadne...
A začnu tím nejaktuálnějším. Před pár dny jsem se byl opět podívat do míst, kde jsem ještě před několika lety trávil nejoblíbenější části prázdnin - u Toužimi, na Střele, na téhle louce, na táboře 162. oddílu modřanských skautů.
Teď, tentokráte s 75. oddílem, jsem měl šanci se na ona místa podívat znovu. Bohužel, zklamala mne práce, a tak jsem, nakonec naštěstí, neodjížděl se zbytkem skupinky v brzkém odpoledni autobusem, ale cestoval jsem po vlastní ose, do Bochova, o téměř tři hodiny později. Shoda náhod tomu chtěla, že mým dříve vyraženým kolegům a kamarádům se velmi špatně vedlo, spoje nenavazovaly, nebo nejely, nebo je nenašli, nevím. Každopádně jsme se v třičtvrtě na devět večer, za tmy, sešli v Bochově, 8 kilometrů pochodu na tábořiště, nás 5 dospělých a 5 zcela nových světlušek - skautího potěru ženského, akorátně nastoupivší do prvních tříd základních škol. Přišel nápad - přespíme na hradě Hartenštejně, nějak tam ten přístřešek už postavíme, a ráno vyrazíme směrem Kozlov (po našem Kozomín) a na tábořiště.
Asi při nás stáli všichni svatí. Asi jsme měli prostě z pr..kliku. Hradní věž totiž už nevypadá tak, jako na obrázcích v odkaze, ale je vylepšena o luxusní ložnici pro 10 unavených skautíků. Co bych napínal. Strávili jsme zde nakonec všechny tři dny, v pátek v noci začalo lejt a do nedělního odjezdu nepřestalo. Při představě pěti promočených nezkušených dětí jsme rozhodli zůstat a udělali jsme moc dobře. Problém byl ovšem dvojí. Jednak na hradu nebyla voda. A druhak - na hradě nebyl vymyšlený program. Ještě bych rád upřesnil svoji roli - byl jsem pozván jako kytarista a zpěvák, společně s Liškou, sobotní večer byl vymezen zpěvu s jasným cílem - rozezpívat světlušky.
--- Přístavek na Hartenštejnské věži aneb luxusní ložnice ---
Trochu moc jsem se rozepsal úvodem. Tak a teď k tomu podstatnému. Programem byl pověřen bratr Šikula. Dle Raka dokonce programový vedoucí skautské mládeže. A ač nerad kopu do "vlastních" řad, musím v tomto případě ostře vystoupit proti tomu, co se za ty tři dny na hradě Hartenštejnském dělo. Pět absolutně nezkušených holčiček, poprvé na jakékoliv výpravě, vypotácelo se z ne zrovna nadšenými výrazy z autobusu, v devět hodin večer, zima jak v psírně. Batohy zabaleny systémem "maminka to zabalila a já to unesu, kdybych se strhala". Vyrazili jsme směr Hartenštejn, přeci jen, je to nějaký ten kilometr chůze. Dorazili jsme, objevili ten poklad stran otevřené novostavby věže, nastěhovali se tam a brzy usnuli. K večeři bylo "co dům dal", kupodivu s sebou holky tahaly mnoho chlebů se salámem, skleněné lahve plné všerůzných pitiv..chjo..
--- A takhle to vypadá uvnitř, za "ondřejovým křížem" z trámků se schovává Liška ---
Tak a teď konečně pojďme k jádru pudla. Ve věku sedmi, osmi let, se nemůže dělat program stylem, který na hradě probíhal. Holky neměly vůbec žádné zkušenosti s čímkoliv, co se po nich chtělo. A pod tím si představte skutečně úplně všechno ("Holky - čistit zuby!" "A jaaak?" "Mno normálně, jako doma." "Ale tady není umyvadlo...") . A tak bych mohl pokračovat. Ne, kašlu na to, rozmyslel jsem si to. Nehodlám plivat do vlastních řad. Jen si myslím, že v tomto věku je důležitá motivace, nikoliv myšlení. Stavění přístřešku těmto dětem nic nedá. Musí si hrát. Musí je to bavit. Jinak se na to vykašlou a půjdou jinam. Snažil jsem se o to celou dobu, vymýšlet věci, které by děti bavily a nejen poučovaly. Snad to bylo dobré. A snad i bratr Šikula vymyslí do příště něco lepšího. Protože tak, jak to bylo, by to asi nešlo.
--- Výhled z věžky na protější stranu hradu. Vlevo vpředu dřevěným záklopem zakrytá studna a před ní vstup do sklepa, kryté jeskyňky, kde jsme nakonec i vařili a uchovávali "suché" dřevo ---
Můj poslední odstavec bude patřit rodičům ratolestní, které s námi jedou na výpravu. Chápu starost o děti. Ale už nechápu to, že nejsou schopni naslouchat pokynům, prosbám a požadavkům vedoucích, které s nimi ještě před odjezdem dětí ve svém volném čase uspořádají schůzku a vše proberou. Nedovedu si představit, že bych i v tomto případě šel tvrdě proti jejich doporučení. Jak jinak lze chápat to, že při kontrole batohů najdeme plesnivé chleby se salámem, které maminka zabalí dítěti "na cestu zpátky" a schová hluboko do batohu. Jak jinak lze chápat, že pod položkou "láhev pití na den, minimálně 1 litr" najdeme 0,5 l Coca Coly. Jakto, že když se ví, že je zajištěno jídlo na celou výpravu a jediným požadavkem je svačina na cestu tam, najdeme nakonec tolik jídla, že bychom z toho dokázali žít týden a ještě by zbylo? Kdybych do tohoto měl co říct, rodiče bych nechal vytahovat ony plesnivé kousky z batohů, rozpadlé kusy sušenek ze svetrů, spacáků a ponožek. Rodiče selhávají ve své roli a to zcela programově. Dětem totálně chybí základní slušné vychování co se týče chování s dospělými lidmi, nejen s těmi cizími, jako průvodčí ve vlaku, autobuse, prodavačka v obchodě, číšník v restauraci, ale i s těmi známými, svými vedoucími. Kde je schopnost poděkovat, poprosit, pozdravit? Proč nám rodiče kazí práci naprosto neschopnými rozhodnutími a naopak nepomáhají tam, kde by měli? Tohle se musí změnit..
Abych ale nekončil tak nevesele. Z těch pěti dětí, které jsem mohl poznat v těchto tří dnech, rostou ze tří z nich naprosto úžasné holky, které budou, dle mého, schopny konkurovat těm holkám, které jsem ve svých skautských rolích poznal téměř od malička. Myška, Klíště, Jeskyňka, Klára, Kristýna a omlouvám se všem, na které jsem zapomněl...to všechno byly holky, které dokázaly prodat to, co jsme jim dali a odvděčit se tím nejlepším možným způsobem. Teď jsou z nich slečny, na které je člověk tak malinko hrdý, že byl, byť třeba malým kolečkem, v soukolí výchovy.
P.S. Přečetl jsem si Zuzky příspěvek na blogu. A jsem neskutečně překvapen...
P.P.S. Těžko říct, jestli někdy něco někdy třeba ano, ale přes první odpor bych teď do Plzně jezdil strašně, strašně rád :). A jen pár vyvolených bude vědět proč..
A začnu tím nejaktuálnějším. Před pár dny jsem se byl opět podívat do míst, kde jsem ještě před několika lety trávil nejoblíbenější části prázdnin - u Toužimi, na Střele, na téhle louce, na táboře 162. oddílu modřanských skautů.
Teď, tentokráte s 75. oddílem, jsem měl šanci se na ona místa podívat znovu. Bohužel, zklamala mne práce, a tak jsem, nakonec naštěstí, neodjížděl se zbytkem skupinky v brzkém odpoledni autobusem, ale cestoval jsem po vlastní ose, do Bochova, o téměř tři hodiny později. Shoda náhod tomu chtěla, že mým dříve vyraženým kolegům a kamarádům se velmi špatně vedlo, spoje nenavazovaly, nebo nejely, nebo je nenašli, nevím. Každopádně jsme se v třičtvrtě na devět večer, za tmy, sešli v Bochově, 8 kilometrů pochodu na tábořiště, nás 5 dospělých a 5 zcela nových světlušek - skautího potěru ženského, akorátně nastoupivší do prvních tříd základních škol. Přišel nápad - přespíme na hradě Hartenštejně, nějak tam ten přístřešek už postavíme, a ráno vyrazíme směrem Kozlov (po našem Kozomín) a na tábořiště.
Asi při nás stáli všichni svatí. Asi jsme měli prostě z pr..kliku. Hradní věž totiž už nevypadá tak, jako na obrázcích v odkaze, ale je vylepšena o luxusní ložnici pro 10 unavených skautíků. Co bych napínal. Strávili jsme zde nakonec všechny tři dny, v pátek v noci začalo lejt a do nedělního odjezdu nepřestalo. Při představě pěti promočených nezkušených dětí jsme rozhodli zůstat a udělali jsme moc dobře. Problém byl ovšem dvojí. Jednak na hradu nebyla voda. A druhak - na hradě nebyl vymyšlený program. Ještě bych rád upřesnil svoji roli - byl jsem pozván jako kytarista a zpěvák, společně s Liškou, sobotní večer byl vymezen zpěvu s jasným cílem - rozezpívat světlušky.
--- Přístavek na Hartenštejnské věži aneb luxusní ložnice ---
Trochu moc jsem se rozepsal úvodem. Tak a teď k tomu podstatnému. Programem byl pověřen bratr Šikula. Dle Raka dokonce programový vedoucí skautské mládeže. A ač nerad kopu do "vlastních" řad, musím v tomto případě ostře vystoupit proti tomu, co se za ty tři dny na hradě Hartenštejnském dělo. Pět absolutně nezkušených holčiček, poprvé na jakékoliv výpravě, vypotácelo se z ne zrovna nadšenými výrazy z autobusu, v devět hodin večer, zima jak v psírně. Batohy zabaleny systémem "maminka to zabalila a já to unesu, kdybych se strhala". Vyrazili jsme směr Hartenštejn, přeci jen, je to nějaký ten kilometr chůze. Dorazili jsme, objevili ten poklad stran otevřené novostavby věže, nastěhovali se tam a brzy usnuli. K večeři bylo "co dům dal", kupodivu s sebou holky tahaly mnoho chlebů se salámem, skleněné lahve plné všerůzných pitiv..chjo..
--- A takhle to vypadá uvnitř, za "ondřejovým křížem" z trámků se schovává Liška ---
Tak a teď konečně pojďme k jádru pudla. Ve věku sedmi, osmi let, se nemůže dělat program stylem, který na hradě probíhal. Holky neměly vůbec žádné zkušenosti s čímkoliv, co se po nich chtělo. A pod tím si představte skutečně úplně všechno ("Holky - čistit zuby!" "A jaaak?" "Mno normálně, jako doma." "Ale tady není umyvadlo...") . A tak bych mohl pokračovat. Ne, kašlu na to, rozmyslel jsem si to. Nehodlám plivat do vlastních řad. Jen si myslím, že v tomto věku je důležitá motivace, nikoliv myšlení. Stavění přístřešku těmto dětem nic nedá. Musí si hrát. Musí je to bavit. Jinak se na to vykašlou a půjdou jinam. Snažil jsem se o to celou dobu, vymýšlet věci, které by děti bavily a nejen poučovaly. Snad to bylo dobré. A snad i bratr Šikula vymyslí do příště něco lepšího. Protože tak, jak to bylo, by to asi nešlo.
--- Výhled z věžky na protější stranu hradu. Vlevo vpředu dřevěným záklopem zakrytá studna a před ní vstup do sklepa, kryté jeskyňky, kde jsme nakonec i vařili a uchovávali "suché" dřevo ---
Můj poslední odstavec bude patřit rodičům ratolestní, které s námi jedou na výpravu. Chápu starost o děti. Ale už nechápu to, že nejsou schopni naslouchat pokynům, prosbám a požadavkům vedoucích, které s nimi ještě před odjezdem dětí ve svém volném čase uspořádají schůzku a vše proberou. Nedovedu si představit, že bych i v tomto případě šel tvrdě proti jejich doporučení. Jak jinak lze chápat to, že při kontrole batohů najdeme plesnivé chleby se salámem, které maminka zabalí dítěti "na cestu zpátky" a schová hluboko do batohu. Jak jinak lze chápat, že pod položkou "láhev pití na den, minimálně 1 litr" najdeme 0,5 l Coca Coly. Jakto, že když se ví, že je zajištěno jídlo na celou výpravu a jediným požadavkem je svačina na cestu tam, najdeme nakonec tolik jídla, že bychom z toho dokázali žít týden a ještě by zbylo? Kdybych do tohoto měl co říct, rodiče bych nechal vytahovat ony plesnivé kousky z batohů, rozpadlé kusy sušenek ze svetrů, spacáků a ponožek. Rodiče selhávají ve své roli a to zcela programově. Dětem totálně chybí základní slušné vychování co se týče chování s dospělými lidmi, nejen s těmi cizími, jako průvodčí ve vlaku, autobuse, prodavačka v obchodě, číšník v restauraci, ale i s těmi známými, svými vedoucími. Kde je schopnost poděkovat, poprosit, pozdravit? Proč nám rodiče kazí práci naprosto neschopnými rozhodnutími a naopak nepomáhají tam, kde by měli? Tohle se musí změnit..
Abych ale nekončil tak nevesele. Z těch pěti dětí, které jsem mohl poznat v těchto tří dnech, rostou ze tří z nich naprosto úžasné holky, které budou, dle mého, schopny konkurovat těm holkám, které jsem ve svých skautských rolích poznal téměř od malička. Myška, Klíště, Jeskyňka, Klára, Kristýna a omlouvám se všem, na které jsem zapomněl...to všechno byly holky, které dokázaly prodat to, co jsme jim dali a odvděčit se tím nejlepším možným způsobem. Teď jsou z nich slečny, na které je člověk tak malinko hrdý, že byl, byť třeba malým kolečkem, v soukolí výchovy.
P.S. Přečetl jsem si Zuzky příspěvek na blogu. A jsem neskutečně překvapen...
P.P.S. Těžko říct, jestli někdy něco někdy třeba ano, ale přes první odpor bych teď do Plzně jezdil strašně, strašně rád :). A jen pár vyvolených bude vědět proč..
čtvrtek 1. července 2010
Czech All England Club
Aneb bude to český Wimbledon?
Velká Británie opět hostí sportovní svátek, kvalitativně i historicky absolutně nesrovnatelný s běžícím VuVu mistrovství světa ve fotbale v JAR. Wimbledon, nejstarší turnaj na světě, opět otevřel brány nejlepšímu tenisu. Takže oblek, jahody se šlehačkou a zasedněme těsně za královskou loži na centrálním dvorci.
Asi bych se o něm nezmiňoval, kdyby nebyl letošní Wimbledon pro českého diváka natolik výjimečný. Petra Kvitová, Tomáš Berdych, to jsou ikony českého tenisu, které zazářily. Ale podívejme se do hloubek wimbledonských tabulek. Kristýna Plíšková válcuje jednu soupeřku za druhou v dívkách a dnes krátce po poledni postoupila do semifinále. Lukáš Dlouhý společně s Ivetou Benešovou postoupili do čtvrtfinále "mixu", smíšené čtyřhry.
Petra Kvitová právě přichází do arény, pokud předvede podobný výkon jako proti Wozniacké, neměla by mít s plnoštíhlou Williamsovou výraznější problém. Stačí jen nepřistoupit na její hru a trochu ji rozběhat, vždyť se skoro nehýbe..
Tomáš Berdych, který včera totálně znemožnil Rogera Federera, zaslouží absolutorium. Nelze říct, že by "Fedex" byl horší. Je nutno říct, že Tomáš byl mnohonásobně lepší, riskoval, no, měl spousty štěstí, trefoval lajny, ale to k tenisu patří. Ublížená reakce "The Big One", že neměl svůj den, byl zraněn a unaven, nepatří do úst někomu, kdo si X let užíval na výsluní čísla 1 tenisového žebříčku ATP. Pokud hraje Roger proti komukoliv, považuji ho tak trošku za našeho, přeci jen, zvolil si Slovenku za manželku a to mi přijde jako výborný krok :o). Ale proti Tomáši Berdychovi s moji podporou počítat nemůže. A zaslouženě prohrál. Měl říct, že Tomáš byl lepší. Všichni to viděli, věděli. Doba, kdy Roger ovládal světový tenis, pomalu odchází. Klesne na třetí příčku žebříčku, snad poprvé od roku 2003. A bude padat níž a níž.
A tak tedy, pokud budeme mít opět trošku štěstíčka, můžeme si zahrát finále. Aktuálně je to rozehrané skvěle. Petra se jen musí nenechat rozhodit. Tomáš má všechno ve svých rukou. Kristýna je o třídu výš, než všechny její protihráčky v dívkách.
Ježkovy zraky, Serena Williamsová právě cvičně podává.. A ty červený bombarďáky, to je teda něco...
Velká Británie opět hostí sportovní svátek, kvalitativně i historicky absolutně nesrovnatelný s běžícím VuVu mistrovství světa ve fotbale v JAR. Wimbledon, nejstarší turnaj na světě, opět otevřel brány nejlepšímu tenisu. Takže oblek, jahody se šlehačkou a zasedněme těsně za královskou loži na centrálním dvorci.
Asi bych se o něm nezmiňoval, kdyby nebyl letošní Wimbledon pro českého diváka natolik výjimečný. Petra Kvitová, Tomáš Berdych, to jsou ikony českého tenisu, které zazářily. Ale podívejme se do hloubek wimbledonských tabulek. Kristýna Plíšková válcuje jednu soupeřku za druhou v dívkách a dnes krátce po poledni postoupila do semifinále. Lukáš Dlouhý společně s Ivetou Benešovou postoupili do čtvrtfinále "mixu", smíšené čtyřhry.
Petra Kvitová právě přichází do arény, pokud předvede podobný výkon jako proti Wozniacké, neměla by mít s plnoštíhlou Williamsovou výraznější problém. Stačí jen nepřistoupit na její hru a trochu ji rozběhat, vždyť se skoro nehýbe..
Tomáš Berdych, který včera totálně znemožnil Rogera Federera, zaslouží absolutorium. Nelze říct, že by "Fedex" byl horší. Je nutno říct, že Tomáš byl mnohonásobně lepší, riskoval, no, měl spousty štěstí, trefoval lajny, ale to k tenisu patří. Ublížená reakce "The Big One", že neměl svůj den, byl zraněn a unaven, nepatří do úst někomu, kdo si X let užíval na výsluní čísla 1 tenisového žebříčku ATP. Pokud hraje Roger proti komukoliv, považuji ho tak trošku za našeho, přeci jen, zvolil si Slovenku za manželku a to mi přijde jako výborný krok :o). Ale proti Tomáši Berdychovi s moji podporou počítat nemůže. A zaslouženě prohrál. Měl říct, že Tomáš byl lepší. Všichni to viděli, věděli. Doba, kdy Roger ovládal světový tenis, pomalu odchází. Klesne na třetí příčku žebříčku, snad poprvé od roku 2003. A bude padat níž a níž.
A tak tedy, pokud budeme mít opět trošku štěstíčka, můžeme si zahrát finále. Aktuálně je to rozehrané skvěle. Petra se jen musí nenechat rozhodit. Tomáš má všechno ve svých rukou. Kristýna je o třídu výš, než všechny její protihráčky v dívkách.
Ježkovy zraky, Serena Williamsová právě cvičně podává.. A ty červený bombarďáky, to je teda něco...
pondělí 14. června 2010
FC Beton vs FreeTeam - komentář k utkání
Souboj, který vzhledem k dalšímu vývoji tohoto hracího dne vlastně nic neřešil, dva teamy, které měli jasný postup si to rozdali o lepší umístění v tabulce. Nicméně Betonáři nevěděli, že jim Beerchester díky výhře „uhrál“ postup a tak na nich byla patrná až přehnaná nervozita v průběhu celého zápasu. Utkání začalo opatrně, gigantické hřiště na Mikulově dovoluje kombinovat s míčem na noze a mužstva se spíše oťukávala. Pak ale po dobrém zákroku gólmana Šístka vyrazil Beton do protiútoku a Šafránek prostřelil gólmana hostí.
K jejich škodě to ovšem bylo všechno, co dokázali předvést. Od 10. minuty převzali iniciativu běhaví hráči FreeTeamu a vytvořili si několik dobrých šancí, které ovšem skončili buď na rukavicích prozatím výborně chytajícího Šístka, nebo na v síti obklopující hřiště chráníc kolemjdoucí od vzdušných projektilů. Vyrovnání ale na sebe nenechalo dlouho čekat. Brankáři Betonu totiž došla magie asi kolem 15. minuty, a tak první dva a čtvrtý gól FreeTeamu tohoto poločasu padají na jeho hlavu. Dostat dvě branky hlavou a jeden z úhlu téměř záporného prostě v malém fotbale nelze. FreeTeam si vypracoval spousty lepších příležitostí, ale Apolín, Frýba i Mecko dostali od Betonu branky téměř zadarmo. Pouze gól Malknechta lze označit jako vypracovanou šanci FreeTeamu, když po pěkné narážečce postupoval sám na Šístka a nekompromisně zakončil. Podíváme-li se na druhou stranu hřiště, gólman Frýba jen občas zasahoval proti náhodné akci soupeře, většinu střel vysílal Beton k rohovým praporkům a nebo vysoko nad hlavy všech.
Druhý poločas měl přinést drtivou ofenzivu Betonu, nicméně nestalo se, obrázek ze závěru prvního poločasu se prakticky nezměnil. Beton sice přitvrdil v osobních soubojích, hlavně hráč Hamrle mladší běhal někdy po hřišti jak smyslu zbavená motorová myška, jeho chíle slávy však měla teprve přijít. Ve 42. minutě tečoval náhodnou střelu Betonu kolem bezmocného Frýby a rodila se zápletka. Tu ovšem po dalších 9. minutách zahnal pěknou střelou Apolín, gólman Šístek ji neudržel, míč se sice tak tak dostal za brankovou čáru, ale bylo rozhodnuto. Utkání se poté už jen dohrávalo.
Kdyby Beton věděl, že je jistým postupujícím do vyšší ligy již před tímto zápasem, bylo by utkání třeba vyrovnané. FreeTeam, nesvázán nervozitou, měl na hřišti přeci jen navrch a dokázal tuto převahu využít. Obrana Betonu v čele s gólmanem Šístkem (právě jsem si našel, že se před utkáním přejedl řízky!) nedokázala potvrdit svoji pozici nejlépe bránícího teamu 7.K ligy. Ani FreeTeam ale nepředvedl nic z toho, že by měl být výrazně nejlépe útočícím týmem ligy, dá se to ale připsat tomu, že jim v zápase již o nic nešlo. Na závěr tedy gratuluji oběma týmům k postupu do vyšší soutěže.
K jejich škodě to ovšem bylo všechno, co dokázali předvést. Od 10. minuty převzali iniciativu běhaví hráči FreeTeamu a vytvořili si několik dobrých šancí, které ovšem skončili buď na rukavicích prozatím výborně chytajícího Šístka, nebo na v síti obklopující hřiště chráníc kolemjdoucí od vzdušných projektilů. Vyrovnání ale na sebe nenechalo dlouho čekat. Brankáři Betonu totiž došla magie asi kolem 15. minuty, a tak první dva a čtvrtý gól FreeTeamu tohoto poločasu padají na jeho hlavu. Dostat dvě branky hlavou a jeden z úhlu téměř záporného prostě v malém fotbale nelze. FreeTeam si vypracoval spousty lepších příležitostí, ale Apolín, Frýba i Mecko dostali od Betonu branky téměř zadarmo. Pouze gól Malknechta lze označit jako vypracovanou šanci FreeTeamu, když po pěkné narážečce postupoval sám na Šístka a nekompromisně zakončil. Podíváme-li se na druhou stranu hřiště, gólman Frýba jen občas zasahoval proti náhodné akci soupeře, většinu střel vysílal Beton k rohovým praporkům a nebo vysoko nad hlavy všech.
Druhý poločas měl přinést drtivou ofenzivu Betonu, nicméně nestalo se, obrázek ze závěru prvního poločasu se prakticky nezměnil. Beton sice přitvrdil v osobních soubojích, hlavně hráč Hamrle mladší běhal někdy po hřišti jak smyslu zbavená motorová myška, jeho chíle slávy však měla teprve přijít. Ve 42. minutě tečoval náhodnou střelu Betonu kolem bezmocného Frýby a rodila se zápletka. Tu ovšem po dalších 9. minutách zahnal pěknou střelou Apolín, gólman Šístek ji neudržel, míč se sice tak tak dostal za brankovou čáru, ale bylo rozhodnuto. Utkání se poté už jen dohrávalo.
Kdyby Beton věděl, že je jistým postupujícím do vyšší ligy již před tímto zápasem, bylo by utkání třeba vyrovnané. FreeTeam, nesvázán nervozitou, měl na hřišti přeci jen navrch a dokázal tuto převahu využít. Obrana Betonu v čele s gólmanem Šístkem (právě jsem si našel, že se před utkáním přejedl řízky!) nedokázala potvrdit svoji pozici nejlépe bránícího teamu 7.K ligy. Ani FreeTeam ale nepředvedl nic z toho, že by měl být výrazně nejlépe útočícím týmem ligy, dá se to ale připsat tomu, že jim v zápase již o nic nešlo. Na závěr tedy gratuluji oběma týmům k postupu do vyšší soutěže.
sobota 12. června 2010
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)